Od všeho něco ;-)

"SEX JE NÁŠ!", hlásal nápis na plakátku, který zval mládež na únorovou mši. Společně s o. Janem jsme tentokrát probírali 6. přikázání. Nad nejčastějšími prohřešky proti němu jsme se mohli zamyslet už na začátku, při úkonu kajícnosti, který kromě otázek k zamyšlení obsahoval i pozitivní vysvětlení sexuality jako Božího daru.

Pozitivní pohled na lidskou sexualitu nám nabídl v promluvě také o. Jan:

...AŽ ŠESTÉ? 

Dříve, než se pustíme do nějakých konkrétností, které se týkají 6. přikázání, připomeňme si základní význam, proč Bůh dává desatero. Rozhodně to není proto, aby nás potom obviňoval z toho, že jsme některá přikázání nedodrželi, není to vůbec proto, aby Bůh byl nad námi jako nějaký policajt a hlídal nás. Desatero Božích přikázání má jediný smysl a cíl: chránit velké hodnoty lidského života. A šesté přikázání chrání jednu z největších hodnot – prožívání lidské lásky mezi mužem a ženou intimním způsobem v sexualitě.

Někdy se říká: „Šesté přikázání je až šesté. To není to nejdůležitější…“ Ono je sice až šesté v pořadí desatera, ale všichni víme, že se nás významně týká. Když něco nefunguje, tak nás to úplně pohltí a rozhodně to není věc, o které bychom řekli „je to až na šestém místě, já to vůbec řešit nebudu.“ 

Šesté přikázání nemá člověka zbavovat toho velkého Božího daru sexuality - nechce amputovat něco, co nám Bůh při stvoření dal. Šesté přikázání nám ale dává jasná pravidla, jak tohoto daru využívat. Ono se totiž může stát, že to, co je velké a krásné a co má být nástrojem k tomu, abychom se abychom se navzájem jeden druhému dávali, se také může stát prostředkem k vzájemnému vykořisťování. Že to, co je darem v lásce, se také může stát prostředkem lidské bolesti.

ŽIVOT NEBO SMRT? 

Zkusme si představit dvě naprosto rozdílné situace: na jedné straně pěkný život v manželství – radost ze sexuálního života muže a ženy, manželé se jeden druhému dávají a jsou otevřeni novému životu. Všechno je podle toho, jak si to Bůh přál. A oproti tomu na druhé straně např. dívka nebo muž, kteří jsou vykořisťováni v porno průmyslu; dívka nebo chlapec, kteří zažili zneužití; dívka, která byla znásilněna. Co se týče do obsahu a „způsobu provedení“, je to v obou případech to samé. Ale je tady v něčem obrovský rozdíl – schválně jsem to vybral tak drsně. Na jedné straně je to láska a prožívání sexuality podle Boží vůle a podle plánu stvoření, na druhé straně je to sexualita prožívaná podle zlého ducha, Satana, který rozhodně nechce život člověka, ale jeho smrt.

POTOK x DRAVÁ ŘEKA 

Jedno pěkné přirovnání: naše sexualita je jako dravá řeka. Představme si horský potok, který vyvěrá ze skal, má obrovskou rychlost, vitalitu, sílu a tak jako každá voda je potřebná k životu, zavlažuje a dává život. Ale na druhou stranu, kdyby tato dravá řeka opustila svoje koryto, tak všechno, co se jí  postaví do cesty, dokáže zabít. A podobně je to i s darem lidské sexuality. Je to požehnání, životodárná věc, ale když se to zvrhne, tak dokáže i ublížit.  

SEX BYL BOŽÍ NÁPAD! 

Když si otevřeme nějaké zpovědní zrcadlo, najdeme tam celou sadu toho, jakým způsobem můžeme hřešit proti „šestce“. A někdy v nás může být otázka: Proč je to hřích? Proč je hřích to, když mám svého milého / svou milou rád/a a když spolu intimně jsme? Podstatou každého hříchu je jakékoli chování, které jde proti Božímu plánu stvoření. Bůh moudře stvořil svět a v něm nás lidi. Stvořil svět z lásky a nás lidi pro lásku. Podstata každého hříchu je v tom, že dělám něco proti Boží vůli, proti jeho záměru. Jaký je záměr s naší sexualitou? Proč to Bůh takto udělal? Přečtu vám vtipný postřeh z jedné knihy pro mládež: „Sex byl Boží nápad! Když nás stvořil, mohl třeba vymyslet, že miminka budou vznikat, když si s někým potřeseme rukou, dáme někomu pusu nebo si třeba s někým plácneme. Ale Bůh vymyslel sex, aby se z něj mohli těšit muži i ženy. Bůh nesedí tam nahoře s hlavou v dlaních: "Jejda! Co to tam ti dva zas provádějí! To mě ani nenapadlo, že by něco takového šlo!" Kdepak. Sex je Boží nápad, jeho vynález - a dárek pro nás.“ A právě to zaznělo v dnešním čtení. Slyšeli jsme tam, co bylo na počátku. Je to samozřejmě obrazné vyprávění, ale to podstatné tam vidíme. Slyšeli jsme: „A proto muž opustí svého otce a svou matku a přiklání se ke své ženě stávají se jedním tělem. …a oba byli nazí. Člověk i jeho žena a nestyděli se…“ Na první knihu Mojžíšovu blahoslavený papež Jan Pavel II. napsal 500 stran a vyšla krásná kniha, která se jmenuje Teologie těla. Šlo by mluvit nesmírně dlouho o významu všech těch symbolů a obrazů. Nebudu to dělat, ale zmíním (podle mě) to nejdůležitější.

 

SPOJENÍ MUŽE A ŽENY = OBRAZ BOŽÍ LÁSKY

Co se nám říká o plánu sexuality a sexu na začátku stvoření? Muž a žena mají v nerozlučném společenství, tím, že se milují, odrážet velikost Boží lásky. Boží obraz v nás je přece to, že mám druhého rád. Boží obraz v nás je také to, že se muž spojuje se ženou. Jan Pavel II. krásně říká, naše tělesnost, to, že se rodíme buď jako muž nebo jako žena a že společně tvoříme jedno společenství, je ikona Boží lásky. Takže to, že spolu muž a žena intimně žijí, není nějakým Božím přehmatem, ale Bůh to takhle od začátku chtěl. Je to obraz Boží lásky, která jedná, která vždycky hledá toho druhého, je to láska, která přetéká a je také otevřená dalšímu životu. V případě prvních lidí tomu tak skutečně bylo. Před prvním hříchem totiž nebylo v lidském srdci vůbec žádné sobectví. Jak jsme slyšeli v tom vyprávění, Adam a Eva byli nazí, ale nestyděli se. Co chce říct tenhle obraz? My se teď stydíme, stud je naší přirozenou zkušeností. A právě Jan Pavel II. říká, že stud nás chrání před žádostivým pohledem toho druhého. První lidé, když se na sebe podívali, viděli se nazí a vůbec se nestyděli. Byli totiž schopní v té své nahotě zahlédnout to, co do jejich těl Bůh vložil. Že jsou povolaní k lásce, že jsou povolaní k tomu, aby milovali tak, jako miluje Bůh. A pak se situace dramaticky změní. Přišel had – obraz ďábla -  a začíná lidem všechno rozmlouvat: „Neposlouchejte Boha. Dělejte to ne k jeho obrazu, ale ke svému.“ A tu se jim otevřely oči a oni poznali, že jsou nazí. Sešili fíkové listy a udělali si z nich suknice. To je také první zmínka o vzniku prvního spodního prádla značky „Fíkové listy“ :) Ale ono to zas tak úsměvné není, protože v tuhle chvíli se radikálně změnilo prožívání lidské sexuality. Do lidského srdce se vkradla žádostivost. Od té chvíle dokážeme na druhého člověka nepohlížet jenom jako na někoho, kdo nám má být darován. Dokážeme na druhého pohlížet také jako na předmět nebo na věc svého uspokojení. Máme nutkání vlastnit a druhého se zmocnit namísto toho být darem. Na začátku stvořil Bůh sexuální touhu, která měla být hnacím motorem k tomu, aby člověk miloval tak, jako miluje Bůh. A od této chvíle se narušila také tato touha. Proměnila se  v jakési nutkání a k sobeckému uspokojení. Můžeme konstatovat, že žijeme v jakémsi prostoru, v čase, kdy zažíváme to, že naše sexualita je zraněná. Že je tady sobectví a že nás to táhne někam od Božího plánu. A právě proto je nesmírně důležité si uvědomit, že Bůh nám dává pravidla, díky kterým nás zase táhne nahoru - pryč (někdy až) z toho bahna.

Jsou takové tři základní pohledy, které bychom měli brát v potaz, když nechceme sexualitu úplně zmrzačit. Jsou to také pravidla k tomu, abychom se nedali táhnout tím zlým někam do špatného:

 

1)      POHLÍŽET NA SEXUALITU CELISTVĚ

Do sexuality v Božím plánu patří možná k našemu překvapení to, že sexuální život má skutečně přinášet rozkoš, že to takhle Bůh chtěl. Rozkoš je skutečnost sama o sobě krásná a dobrá. Ale zároveň se má to sebedarování mezi mužem a ženou vždycky odvíjet v rámci věrné a definitivní lásky. A víme, že taková láska vzniká výhradně v manželství na základě manželského slibu. Toto vzájemné oddarování mezi mužem a ženou má být zároveň vždycky otevřeno k dalšímu životu. Tohle je celistvý pohled na sexualitu. Problém většinou vzniká v tom, že my vytrhneme jednu nebo druhou věc a řekneme si: „Dobře, budeme spolu spát, ale nechceme mít děti.“ „Dobře, budeme spolu spát, ale my k tomu přece nepotřebujeme mít uzavřené manželství.“ Když platí jedna věc, tak by měly platit i ostatní dvě. Spojení muže a ženy patří výhradně do manželství. To je věc, která možná za chvíli bude patřit do skanzenu. A když budeme žít v manželství v budoucnu, tak se na nás budou možná chodit dívat jako do muzea. Tělesné sebeodevzdání má být totiž vyjádřením toho, co se děje na úrovni lidských srdcí. Co si říkají lidé při svatbě? Já tě přijímám a já se ti odevzdávám. A přece v intimním životě se dělá úplně to samé. A je to takhle zařízeno, protože tělesný a intimní akt je na fyzické úrovni přesným přepisem toho, co se stalo na úrovni srdcí. Já tě přijímám a já se ti plně odevzdávám. To je náplně skutečné lásky podle Božího plánu.  

 

2)       NEUSTÁLE POHLÍŽET NA ČLOVĚKA JAKO NA JEDNOTU DUŠE A TĚLA

„Nám jde jenom o sex,“ říkají mladí. „To je jenom, abysme se uvolnili, to nemá s láskou vůbec nic společného. Teď je jeden partner, zítra bude druhý, pozítří třetí.“ Tohle je naprosto ďábelské tvrzení, protože takhle žádný člověk nefunguje. Jsme jednota duše a těla. Nemůžeme amputovat svoje tělo, odsadit ho od duše a říct: „Co se stane na úrovni těla, to se mě netýká“. Pokud přistupuje člověk k sexu jako jenom k uspokojení svých potřeb, poškozuje sebe celého. Dělá šrámy na své duši a koneckonců i na svém těle. To je největší problém. Protože dneska se nám podsouvá, že je možné odlidštit sex. Je to pud stejně jako zvířecí. Není potřeba do toho příliš vnášet emoce a lásku. I kdybychom to takhle chtěli dělat, tak se nám to nepovede, protože jsme stvoření jinak. Jedna holka vzpomínala v nějakém svědectví, že hodně střídala partnery – bylo jich dost - a na konci toho svědectví říká, že ji to poznamenalo a že jí to ublížilo, protože v každém vztahu, který měla, i když to byl vztah na jednu noc, nechala kus sebe. A že teď cítí, že ten kus jejího „já“ je někde ztracený.  A je to tak. I když je to na jednu noc, i když je to jenom hloupý flirt, tak vždycky kus svého „já“ člověk ztratí. Protože jsme jednota těla a duše. 

 

3)      POHLED ČISTÉ LÁSKY

Co je čistá láska? Je to čistota, ke které jsme vybízeni naprosto všichni, ať spolu někdo chodí, ať jsem to já jako kněz, ať je to někdo, kdo žije v manželství.  Čistota ale není žádná prudérnost, to si s tím nepleťme! Čistota (čistá láska) neznamená, že se zabalím do kousavého pytle, omotám se řetězem na tři zámky a řeknu „já jsem v pohodě, na mě žádné pokušení nemůže, protože jsem se takhle vybavil.“ Takhle to nefunguje. Následkem hříchu je, že prožíváme sexualitu nakřivo. Máme sklon si myslet, že na sexu jako takovém je něco v samotném jádru špatného, že sex je hříšný. Ale to není pravda. Jak jsme říkali, sex stvořil Bůh a jak je v Bibli: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Co je to tedy čistá láska? Je to snaha amputovat sexuální rozměr z našeho života? Ne! To se nám totiž ani nepovede a hlavně to tak Bůh nechce. Čistá láska je ta, která brání všem silám, které se snaží pravou lásku zničit. Pravá láska je úsilí (s milostí Boží a s Jeho silou) čelit všem nástrahám zlého, který nás chce vést do spárů sobectví.  

Čistá láska znamená pozitivně zapojit sexualitu do celého svého života: Pane, díky za tento dar, tento dar patří mně, ale já se chci učit s ním žít podle tvé vůle. Snaha čisté lásky vyžaduje celoživotní trvalou výchovu a sebevýchovu, která nikdy nekončí. Někdy si mladí myslí, že až se vezmou, bude po problémech a že nebudou muset dál korigovat svoji touhu. Ale jo, budou muset! Také tam jsou chvíle zdrženlivosti, ovládání.

 

Čistá láska je:

…ta láska, která se chce především druhému dávat a druhého v plnosti přijímat.

…všechno úsilí, kdy se snažíme o rozvoj své osobnosti a svého charakteru.

…zázračný Boží dar, plod Ducha Svatého a je potřeba si tuto milost vyprošovat.

 

ŽIVOT NA HROMÁDCE

O různých deliktech proti šestému přikázání by šlo mluvit do rána. Já jsem si vybral jeden aktuální, se kterým se možná stýkáte, slyšíte o něm a možná číhá také na vás. Jak je to s tím předmanželským sexem, s životem na hromádce – to, že se dva mladí k sobě nastěhují, že říkají, že svatba je kus papíru, který k lásce muže a ženy vůbec není potřeba? Po tom všem, co tady zaznělo, už byste snad dokázali dát dohromady nějakou smysluplnou odpověď. První problém je v tom, že je to proti pojetí lásky v celistvosti (manželství, otevřenost životu atd.) Tady ale musíme rozlišit tři různé věci:

a)      promiskuitní vztah, kdy on i ona střídají své partnery jako na běžícím pásu

b)      vztah, kdy dva lidé žijí spolu v jedné domácnosti, ale chtějí se vzít

c)      když dva spolu žijí a otevřeně hlásají, že „svatba je jen kus papíru“.

 

Jan Pavel II. říká: „Nelze žít na zkoušku stejně jako nelze umřít pouze na zkoušku. Nelze milovat pouze na zkoušku a nelze přijmout druhého jen tak na čas a na zkoušku.“ To by byl asi největší argument. Láska na zkoušku, to je přinejmenším trochu ujeté. Nedávno vyšel na serveru „novinky“ internetu pozoruhodný článek s titulkem „Společné soužití před svatbou párům příliš neprospívá.“ Takový je závěr výzkumu, který trval deset let a dělal jej Skot Stanley na univerzitě v Denveru. V úvodu toho článku se píše, že největším hitem současnosti je přesvědčení, že společné žité před svatbou párům pomůže k tomu, aby budoucí manželství bylo kvalitní. Výzkum ukazuje pravý opak: že společné soužití „ na hromádce“ vede k větší kazovosti a rozvodovosti budoucího manželství. A také uvádí důvody, proč to tak je. Když se totiž ti dva mladí spolu nastěhují třeba na privát a nebo si pronajmou „hnízdečko lásky“ a utečou od svých rodičů, tak to zaprvé vůbec nedělají s tím cílem, že se chtějí poznat proto, aby vstoupili nebo nevstoupili do manželství. Autor výzkumu říká, že většina dotazovaných odpovídá na otázku „Proč spolu chcete žít?“ slovy: „proto, že spolu chceme trávit víc času.“ Ale potom přijde společné sdílení domácnosti, jedné postele, třeba si vezmou  hypotéku, nakoupí společné věci a hlavně si ti dva spolu zvyknou žít a třeba do toho manželství, které za několik let přijde vstupují ne proto, že jsou přesvědčeni o tom, že ten druhý je ten pravý, ale protože si zvykli už být spolu. A právě proto se zvyšuje rizikovost i nefunkčního vztahu, který v té době může už třeba rok, rok a půl běžet. Výzkum dál říká, že lidé, kteří na společné soužití počkají až do svatby, do zásnub nebo dokonce do chvíle, kdy si jasně řeknou „chceme se spolu vzít a chceme pro to něco dělat“ mají mnohem menší riziko rozvodu než ti, kteří se spolu rozhodli žít už předtím, než si otázku manželství a svatby vůbec vyjasnili. Takže něco, co zastává církev a moc se jí nevěří, potvrzují i výzkumy z oblasti sociologie atd. Život na hromádce je dneska věc celkem obvyklá, dokonce ani křesťanská mládež v tom třeba nevidí problém. Ale problém to je. Jaké další problémy otvírá tento životní styl? To mladým někdy nedochází: Když dva spolu jsou tři roky v jedné domácnosti, asi nežijí jako bratr a sestra. Spí spolu. Jak se postaví k tomu, že nechtějí mít děti? Nabaluje se další problém – antikoncepce. Antikoncepce je taky v příkrém rozporu proti tomu Božímu plánu lásky. Nechme stranou individuální řešení manželů – to je věc, která se řeší na individuální rovině, třeba ve zpovědnici nebo ji řeší manželé s nějakým duchovním rádcem. Ale obecný princip je jasný a není možné tady dělat kompromisy. Jestli chceme regulovat početí a mít to zodpovědně pod kontrolou, existuje přirozené plánování, tedy kombinace lidské zdrženlivosti a toho, že fungují přirozené cykly a dny, kdy žena je plodná nebo na druhou stranu zase plodná není. Antikoncepce je první problém, který v takovém soužití je. Potom se třeba stane, že přijde těhotenství. Dva mladí na kolejích – ve třeťáku buch! čekáme dítě. Nepřipravená. Ani neví, jestli vlastně chce s tím klukem být. Co dělat s tím dítětem? Buď bude svobodná maminka (Bohu díky za tuhle variantu) nebo jsou zkratovitá řešení, kdy se přistoupí k tomu nejhoršímu, k potratu.  Zase vidíme, že si člověk přetváří dar lásky ke svému obrazu a vůbec se neptá, jaký je ten obraz a plán Boží.

 

KDY ZAČÍT S NĚKÝM CHODIT? 

Měli jsme jedno setkání s kněžíma a kněz, co měl pro nás přednášku, říkal: „Bavte se o tom s mladýma. Já když vidím, že spolu dva lidé v patnácti, šestnácti randí na život a na smrt a třeba se spolu pustili i do intimních věcí, tak jim to rozmlouvám.“ V dnešní době se nám mládí trošku natahuje. Dneska je standard, že se studuje vysoká škola, která trvá čtyři, pět let a někdy i šest. Když spolu dva začnou chodit před maturitou a chtějí to táhnout, že se vezmou, tak je proti lidské přirozenosti vydržet ve všem, co vidíme jako ideál. Takže i tady o tom popřemýšlejte. Ne vždy musí být první zamilování to na život a na smrt, ne vždy první zamilování znamená, že to je ten, kdo bude táta mých dětí, můj manžel.

 

HOMOSEXUÁLOVÉ A CÍRKEV - JAK TO JE?  

Nedávno proběhly velké demonstrace třeba ve Francii – homosexuálové demonstrují za to, aby si mohli osvojovat děti. Jak se církev staví k homosexualitě? Církev bezvýhradně přijímá lidi s homosexuální orientací a odmítá jakoukoli jejich diskriminaci. Tady se totiž rozlišují dvě věci: to, že je někdo homosexuál, že je někdo gay a nebo lesba, v žádném případě neznamená, že to je člověk druhé kategorie! Nechme teď stranou úvahy o tom, jestli to je věc vrozená, jestli to je vlivem okolí, výchovy,… Tento člověk má plnohodnotnou důstojnost jako každý jiný. Co je to ta diskriminace? Je diskriminace to, když říkáme, že takový život, kdy se dva homosexuálové rozhodnou spolu být, je proti Božímu řádu? Ne. Diskriminací není, že církev hájí názor, že dítě má být vychováváno v přirozeném modelu „otec-matka“. Ale víte, že existují fóry, narážky, které slyšíme na homosexuály. To je špatně. Jsou to lidé s plnou důstojností. Jestliže je věřící homosexuál a bere vážně věci, o kterých se tady bavíme, je také povolán k čistotě. I on je povolán k tomu, aby kočíroval svoji sexualitu, která je v jeho případě je nějak víc pokřivená a narušená než u nás, kteří jsme v tomto směru v pořádku.

 

JAK Z TOHO VŠEHO VEN?

Možná jsme se do něčeho namočili, zapletli, možná jsme vlečeni nějakou závislostí. Možná máme někde zkušenosti už větší, a proto je snazší zase někam sklouznout a dostat se tam, kde bychom nechtěli. Ale tou snad nejdůležitější zprávou dnešního večera je to, že Ježíš Kristus přichází na tento svět, aby mu vrátil jeho pravou podobu. On je Spasitel a přichází, aby nás naučil nově žít. Teď se vracím k tomu, co je důležitější – jestli šestka nebo jednička: Řešme dál šesté přikázání, bojujme, hledejme způsoby. Ale dělejme to ruku v ruce s přikázáním prvním. Někdy si stěžujeme, že to nejde. Ale když se podíváme na to, jak vypadá náš život s Kristem, zjistíme, že jsme na tom bídně. Ježíš v tomhle směru nabízí veliké milosti a uzdravení, ale je potřeba s ním žít. Sílu a ideál máme čerpat z modlitby, ze svátostí, především ze svátosti eucharistie. Když jsme to pokazili, tak se na nás vztahuje to, co dneska bylo v evangeliu (Ježíš a cizoložnice). Nechat se doslova vystavit Ježíšovu pohledu a zaslechnout to Kristovo láskyplné a uzdravující „Já tě neodsuzuju. Jdi a víc nehřeš.“ Tohle je to odhodlání, které máme v sobě mít. My třeba víme, že to „nehřeš“ nebude mít příliš dlouhé trvání. Ale co je rozhodující, je ta snaha posouvat se k ideálu čisté lásky. K ideálu lásky ne podle plánu ďábla, ne podle naší lidské představy, ale podle představy Boží.

A já přeju sobě i vám, protože je to úkol nás všech, ať se nám to daří.  A ať je i tato doba postu časem uzdravení. Pokud bojujeme, buďme na sebe přísní. Udělejme něco radikálního, co nám pomůže. Ale hlavně radikálně sáhněme po té Boží pomoci a konečně objevme, že Ježíš je blízko nás a že to chce řešit s námi. Za chvíli budeme slavit eucharistii, tak vložme na obětní stůl všechno to, co není dobré. A věřme, že to Bůh s velkou láskou promění.

................................................................... 

V modlitbě přímluv jsme prosili mj. za všechny mladé lidi, kteří bojují se svojí sexualitou a vyprošovali jsme si  schopnost dobře rozvíjet dar sexuality. Potečská schola, která mši hudebně doprovázela, nás po přijímání povzbudila textem písničky: „Neboj se, člověče, životem svým netrap se… neboj se, já budu s tebou.“ A na závěr jsme si mohli ještě důrazněji uvědomit, že Ježíš zemřel také za naše prohřešky proti čistotě při slovech písně „Kvůli nám žils a umíral… Tys neváhal za můj hřích život dát…“ Snad pro nás i tato slova budou posilou v každodenním boji s pokušením, abychom dorostli v lidi, kteří si dokážou v dnešním světě obhájit nepokřivený obraz sexuality jako součásti Božího plánu, plánu pro šťastný život.