Jaká byla listopadová mše pro mládež? Trochu delší než obvykle. Ale myslím, že to nikomu z přítomných moc nevadilo, protože na závěr dostal každý burák nebo bonbon od Mikuláše… ale o tom až za chvíli…

 

Zamýšleli jsme se s o. Karlem nad třetím Božím přikázáním: „Pomni (pamatuj), abys den sváteční světil.“ To také hlásal nápis vedle desek desatera v blízkosti oltáře.  

Téma nám jasně připomněl úkon kajícnosti. Za pomoci názorného příkladu (krátké „scénky“) jsme se zamysleli nad tím, jak někdy prožíváme neděli špatně. 

V závěru zazněla slova: Pane, litujeme všech situací, kdy jsme namísto nedělního klidu prožili den ve stresu a nevěnovali svůj čas odpočinku, Tobě a našim blízkým...

 

V prvním čtení jsme slyšeli poměrně radikální text z Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 31;12-17) o tom, že člověk, který by konal nějakou práci v sobotu, musí zemřít. K této myšlence se o. Karel ještě několikrát vrátil během promluvy.  

 

Potom zazněl žalm v podání kapely Adorare, která celou mši doprovázela: „Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho!“ a úryvek z Markova evangelia o Ježíšově uzdravení v sobotu, ve kterém Kristus říká: „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu.“

 

O. Karel nám ve své promluvě řekl spoustu myšlenek:

 

Nedělali jsme vůbec nic

Zkusme se tedy zamýšlet nad třetím Božím přikázáním: Pamatuj, abys den sváteční světil.

První odstavec v Youcatu říká, proč se v Izraeli slaví sobota: „Sobota připomíná sedmý den stvoření. Bůh ustal s veškerou svou činností a odpočinul si. Do jisté míry pro všechny lidi platí přikázání, aby přerušili práci a nabrali nový dech. Všem má být umožněno slavit sobotu.“ To je první krásná věc, ve které je podstata tohoto přikázání. Všem lidem platí přikázání přerušení práce. Všichni mohou nabrat nový dech, aby se nadechli. Už to je krásné.

Když jsem byl kluk, tak jsme makali, měli jsme hospodářství - prasata, ovce, kozy, kačeny, husy, slepice, králíky, kočky, myši. Měli jsme velkou zahradu, sad, všechno možné. A museli jsme na té zahradě pracovat. Bylo nás šest děcek, a tak jsme pracovali. Moje dvě sestry pracovaly doma, uklízely, vysávaly, vařily, praly a my, čtyři bráchové jsme s taťkou pracovali na dvoře, na zahradě. V sobotu. Protože od pondělí do pátku jsme byli ve škole, tak to nešlo, ale v sobotu, to byla dřina. Pracovali jsme, ale nám to vůbec nevadilo. Viděli jsme za sebou kus práce a my jsme to dělali rádi. Večer jsme byli zpocení, špinaví, unavení, ale věděli jsme, že v neděli nebudeme dělat VŮBEC NIC. V neděli ráno jsme vstali, šli do kostela, pak se vařil oběd, který nádherně voněl a náramně nám chutnal po sobotní dřině a po obědě jsme nemuseli dělat VŮBEC NIC. Mohli jsme si číst knížky, lehnout si, mít sportovní odpoledne, nemuseli jsme VŮBEC NIC. Nikdo nás do ničeho nenutil, někdy jsme navštívili babičku nebo jeli na Floru do Olomouce… Neděle byla dnem odpočinku. Samozřejmě byla na prvním místě dopoledne mše svatá. Potom společný oběd a pak odpočinek. Člověk po té námaze přerušil práci a nadechl se, odpočinul si. Krásné. Takto jsme to prožívali doma a já jsem za to vděčný. Přerušili jsme práci.

 

Lidé si přece už zvykli chodit v neděli nakoupit…

V pondělí jsem byl na cestách a v autě poslouchám rádio. Zrovna jsem zaslechl, že odbory se snaží prosadit, aby ve sváteční dny, v neděle a sváteční dny, byla omezena prodejní doba v supermarketech jen třeba na půl dne. Prostě aby si prodavačky mohly také v neděli vydechnout. Nějaký odborář tam říkal, že je to tak správné, že v Německu to tak funguje, že tam žádný supermarket není otevřený a hotovo. Pak tam byl někdo ze Sdružení obchodu a průmyslu a ten řekl: Ale lidi si na to zvykli, chodí pořád do práce a zvykli si chodit si odpoledne v neděli nakoupit, proč bychom jim to brali? To je byznys přece… Vidíme ten tvrdý boj mezi výdělkem obchodníků a mezi právem třeba prodavaček, které by mohly mít volno. Je to tvrdý boj, který se těžko vybojovává.

 

My křesťané bychom se měli stydět!

Byl jsem dvakrát ve Svaté Zemi, v Izraeli, a když jsem tam strávil ty dva týdny, loni i letos, tak jsem si říkal, že bychom se měli stydět. Před čím? Měli bychom se hluboce stydět před židy a před muslimy v prožívání svátečního dne. Muslimové mají sváteční den v pátek, židé v sobotu a my v neděli. V pátek večer po setmění je v Jeruzalémě „mrtvo“. Nejezdí autobusy, nikdo nikam nechodí, nikde nikdo, sem tam nějaké auto. Je tam „mrtvo“. Proč? Protože v pátek mají muslimové sváteční den. V pátek po setmění také začíná židovská sobota. Začíná židovský sabat, takže židé už také nic nedělají, a tak nastane naprostý klid. V sobotu v Jeruzalémě nejezdí MHD. Na začátku ortodoxní židovské čtvrti jsou policejní zátarasy na ulici, nesmí tam vjet auto ani žádný cyklista. Kdybyste tam vjeli, tak vás ukamenují, zabijí. Oni sice nesmějí v sobotu nic dělat, ale zabít vás můžou. Slyšeli jste to v prvním čtení; ortodoxní židé říkají: „Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít.“ Takže kdybyste vjeli do ortodoxní židovské čtvrti na kole, tak oni zvednou šutry a ukamenují vás k smrti. Je to napsáno v Druhé knize Mojžíšově. Ortodoxní, pravověrný žid v sobotní den nedělá vůbec nic. Dokonce to mají až tak nastavené, že mají mikrovlnné trouby nastavené na budík, ty jim ohřejí oběd, pak to sní – oni ani nevaří. Mají uvařené den dopředu a pak si to jenom ohřejí. Nezmáčknou vypínač. Mají světla na fotobuňku, a když vejdou do místnosti, tak se sama rozsvítí. Nedělají VŮBEC NIC. Odpočívají, čtou Písmo, modlí se, nedělají nic kromě toho, co je předepsáno, a odpočívají. V Jeruzalémě je naprostý klid, je sobota.

A u nás? Je neděle, mraky lidí, práce, byznys. V tomto porovnání se židy a muslimy jsem si říkal, že se před nimi skutečně musíme stydět za to, jak my ledabyle prožíváme sváteční den nebo skoro neprožíváme vůbec nic.

A slyšeli jsme, že Druhá kniha Mojžíšova je v tomto velice tvrdá. „Kdo by něco dělal ve sváteční den, v den odpočinku, musí zemřít. Šest dní budeš pracovat a jeden odpočívat.“ To je jistě velice moudré a krásné. Člověk potřebuje přerušit ten tok neustálé práce a neustálých starostí. V úkonu kajícnosti to bylo trochu řečeno.

 

 

Jaké aktivity je potřeba přerušit?

Co je potřeba přerušit? To totiž nemusí být jenom práce, protože někdo z nás třeba nepracuje, nedře fyzicky. Ale jsme zapojeni do jakéhosi neustálého koloběhu starostí, povinností, prací – a tak to máme neustále před sebou. A když to nedokážeme ani na jeden den přerušit, tak nás to pohrne tak dlouho, až nás to převálcuje. Člověk potřebuje odpočinek. To je úžasná věc. Ale vidíme, že člověk někdy nedokáže přerušit ten tok starostí - a to může být třeba i to, že dnešní mladý člověk, je dnes neustále na Facebooku a nevím čem, a pořád jede. A když to má vypnout, tak z toho má skoro absťák.

 

 

Vypnout. Třeba i mobil.

Když mám volný den, tak si třeba raději vypnu mobil. Protože když mám volný den a odjedu z farnosti, ale přitom mi sedmkrát za den někdo zvoní a pořád něco chce, tak to není volný den, to není vypnutí. Vypnutí znamená i vypnout mobil. Proč by se mi měl někdo dovolávat, když já mám volný den? Proč bych musel být pořád někde online? Pořád bez přerušení?

Jsou to otázky, které si můžeme klást. Já si je kladu také. Třeba i to vypnutí mobilu v pondělí. Muslimové mají volno v pátek, židé v sobotu, křesťané v neděli, farář v pondělí, kaplan v úterý.

 

Proč slavíme neděli, když židé slavili sobotu?

Sobota je pro židy ustanovená jako den sobotní, oni ho nazývají sabat, šabat, tzn. odpočinutí, přestávka v práci. Tak to mají ve Starém zákoně napsáno. Proč my slavíme neděli? To je další otázka. Protože Ježíš vstal z mrtvých v neděli. Můžeme si dovolit přejít ze soboty na neděli? Pán Ježíš říká: Syn člověka je pánem nad sobotou. Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu. Člověk nemá být otrokem, ale má si uvědomit, že ten sváteční den je pro něj osvobozující, ten den mě činí svobodným. Pán Ježíš vstal z mrtvých v neděli ráno. A křesťané chápali, že tento den je pro nás nesmírně vzácný. Kristus vstal z mrtvých. Tak jako Bůh sedmého dne, v sobotu, odpočinul od své práce při stvoření – tak, jak to slaví židé, tak Bůh nás skrze Ježíše Krista v neděli znovu stvořil, protože jsme propadli hříchu a smrti a Kristus nás v neděli vysvobodil z tohoto otroctví. Proto my slavíme neděli. První den po sobotě se scházeli apoštolové k lámání chleba, tedy v neděli.

Italové mají pojmenované dny podle planet – Lune, to je měsíc, Mars, Merkus, Jupiter, Venuše, pak je sabat – sobota jako u židů a pak najednou domenica – den Páně. Jsou tam všechny možné planety od pondělí, pak židovská sobota a pak den Páně. Angličané mají den slunce, Italové den Páně. Rusové mají „vzkříšení“. Představte si, když Rusové chtějí říct „neděle“, tak řeknou „vzkříšení“. A my Češi si potřebujeme pořád znovu připomínat: nedělej. Chlapče, hlavně nepracuj. Nic nedělej.

Místo soboty slavíme neděli, protože Kristus nás podivuhodným způsobem očistil, překrásným způsobem vysvobodil od hříchu a smrti.

 

Neděle = slavení mše svaté

Z Youcatu: „Katolický křesťan slaví v neděli mši svatou.“ Vy mladí byste si měli zvykat, žedo nedělní oslavy ta mše svatá naprosto normálně a jasně patří. O tom vůbec nemusíme přemýšlet. Prostě je neděle, tak jdu na mši svatou. To by mělo být samozřejmé, bez nějakého přemýšlení. Jééé, to byla včera jízda, to byla pařba! Tak to tam vzadu nějak oddřímu. Ne. Neděle, to by mělo být vydechnutí, nabrání nového dechu, spočinutí. To je něco úplně jiného.

Mně se líbí, když vidím chlapíka, který má doma hospodářství a má doma krávy a on je poklidit musí, ale ten chlapík poklidí ty kravky a pak tady je v kostele v obleku, v čisté košili a prožívá mši svatou. Když někdy jedu v neděli přes některé vesnice a vidím chlapa v montérkách, tak je mi ho líto, protože si říkám: Proč to dělá? Proč…?

Stejně tak mi bylo líto, když jsem si začal na zahradě číst knížku a někde tady sekala sekačka trávu, jela cirkulárka. Tak si říkám: Proč? Představte si: I jízdní řád rozlišuje, že sobota je den pracovního volna a neděle je den pracovního klidu. To je zajímavé. Dokonce chtějí v některých obcích uzákonit, že by se neměl rušit cirkulárkami a sekačkami nedělní klid.

Je to škoda, obléct se do montérek, ve kterých chodím od pondělí do pátku a ještě i v neděli, a dělám něco, co je naprosto zbytečné. Je to smutné.

 

Proč ses ani nepokusil…?  

Setkal jsem se s ním na jednom svatebním obědě s Cyrilem Svobodou, bývalým ministrem zahraničních věcí. Říkal mi: Můj syn studuje práva. Byli s klukama v létě na vodě, přijel domů a já mu říkám: Tak co, synku, byls v neděli v kostele? A on říká: Tož tati… Já na to: Ty sis ani vůbec nestačil zjistit, jestli je tam mše? - Přece tam nebudu někde lítat… A manželka musela pak mezi ně vletět a pokárat je. Ale co chtěl ten Cyril Svoboda tomu synovi říct: Synku, ty ses ani nepokusil zjistit, jestli tam někde mše je? Dnes máme všelijaké možné mobily a internet a ty si nedáš tu práci. Co by ti to udělalo, kdyby sis zjistil, že v některé vesnici je mše? Co by ti to udělalo? A ty to necháš být. Pokusil ses, udělals aspoň něco pro to, aby sis to zjistil? Nic. Snažil ses? Chtěl jsi?

Proto je důležité pro každého katolického křesťana slavení nedělního klidu v neděli a církví zasvěcené církevní svátky (pokud tomu nebrání naléhavé rodinné povinnosti a důležité společenské úkony)…

KKC: „Protože účast na nedělní mši je zásadně důležitá pro život křesťana, církev prohlašuje nepřítomnost na nedělní mši za závažný hřích.“

To platí pořád, že ten, kdo nebyl v neděli z lehkomyslnosti a pohodlnosti na mši, má těžký hřích. Protože neděle je pro nás den Páně, den odpočinku, den vydechnutí a nadechnutí.

Martin Luther řekl: Rozdíl mezi zvířetem a člověkem je i v tom, že člověk v neděli obléká nedělní oblek, že se obléká svátečně a zajde si do kostela. Myšlenka pěkná.

 

Proč je důležité, aby neděle byla v občanské společnosti uznávána jako sváteční den?

KKC odpovídá: Je to důležité proto, aby všichni měli skutečnou možnost dostatečně užívat odpočinku a volného času, který jim umožní pěstovat náboženský (v kostele), rodinný (třeba u svátečního stolu), kulturní (zajdu do divadla nebo do kina) a společenský (někoho navštívím) život. K tomu nám má sloužit neděle. Proto požadují křesťané v křesťansky orientovaných zemích nejen státní ochranu neděle, ale také sami nepřesouvají práci, kterou sami nechtějí v neděli vykonávat, na druhé lidi. Všichni mají mít podíl na nabrání nového dechu.

Kdybychom prožívali neděli jako den odpočinku, kdybychom si zašli na mši, potom krásně prožili sváteční oběd doma, pak si někam zašli na návštěvu či za kulturou, vydechli si, odpočinuli, nadechli se, načerpali – jaká by to byla krása. Bůh nám to nabízí. Bůh nás chce osvobodit od zbytečností a říká nám: Člověče, vypni. Aspoň na jeden den. Vypni, osvoboď se z otroctví starostí, práce, hluku a všeho, co vidíš kolem sebe.

A tak přemýšlejme o neděli a učme se ji dobře prožívat. Někdy se říká takové slovíčko rekreace. Myslím, že to platí v pravém slova smyslu, protože „re“ je latinsky „znovu“ a „creatio“ je „stvoření“. Z neděle bychom tedy měli vycházet jakoby „znovustvořeni“. Vydechli jsme si a zase jsme se nadechli.

Ať se nám daří i díky dnešní mši svaté neděli a každý sváteční den prožívat zase o něco krásněji a užitečněji pro náš prospěch. Amen.

 

Z přímluv, které následovaly:

„Sedmý den Bůh požehnal a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Pane, dej, abychom se i my takto dokázali odpoutat od každé naší práce a povinnosti.

Pane, prosíme Tě, abychom si vážili neděle jako dne, kdy se naše farnost stává společenstvím víry, lásky a opravdovou jednotou srdcí.

Každý okamžik našeho života se dá zachránit tím, že se naplní láskou. Pane, dej nám sílu a odvahu, ať neděle je tímto dnem, který darujeme Tobě, své rodině a přátelům.

___________

Několik tipů, jak dobře prožívat neděli, jsme mohli zaslechnout ve druhé „scénce – po přijímání. 

Po ohláškách nás čekalo jedno překvapení. Přišel sám svatý Mikuláš. A ne ledajaký! Moderní. Na uších měl sluchátka propojená s notebookem a „skajpoval“ se sv. Petrem, který mu poradil, ať si na nás všechny přítomné posvítí (pro tyto případy měl připravenou baterku). Postupně si Mikuláš vzal „na paškál“ ministranty, vedoucí scholy, hlavní animátorku, tři zástupce „prostého Božího lidu“ a nakonec i svého „kolegu v kněžské službě“ - o. Karla. Všem položil záludné otázky a o. Karla vyzval, aby zarecitoval ruskou básničku o zajíčkovi (v kratší i delší verzi, při které nás všechny pobavil svým skvělým hereckým výkonem).

Po tomto zpestření nám o. Karel udělil požehnání.

Příště se těšte na 4. přikázání ;-) 

 

Děkuju Katce za přepis promluvy ;-)