(Ze mše pro mládež ve Valašských Kloboukách, která proběhla 5. 10. 2012):

Stejně jako v loňském školním roce, i letos začaly v klobouckém kostele pravidelné mše pro mládež. Tématem, které nás bude letos provázet, je desatero Božích přikázání. Jak jsem se dozvěděla, desatero je učivem náboženství 3. třídy. Potom se k němu už málokdy člověk (v rámci náboženství) vrátí. A tak se může stát – a stává se to i mezi námi věřícími - že se z desatera dělají příkazy a zákazy, které jsou jakýmsi strašákem (nebudeš dělat to, nesmíš dělat ono,…). Formulace jednotlivých přikázání tak sice vyznívají, ale desatero můžeme chápat i jinak (a je to také pěkný návod, jak desatero vysvětlit nevěřícímu člověku): jako soubor předpisů, které chrání nějaké hodnoty – rodinu, zdraví, víru, majetek, lásku, dobrou pověst atd.

Před začátkem bohoslužby zaznělo biblické čtení o Mojžíšovi a obdržení desek desatera na hoře Sinaj. Také výzdoba kostela podtrhovala atmosféru. Před oltářem byly umístěné dřevěné desky desatera s nápisem: „I. V jednoho Boha věřiti budeš.“   

Vstupní obřady:

Už úvodní písní nás schola z Poteče naladila na téma mše. V refrénu se zpívalo: „Věřím, věřím, věřím, amen.“  Ano, věříme. Ale JAK věříme? CO pro nás víra znamená? Nad tím jsme se zamýšleli pomocí krátkého testu během úkonu kajícnosti. O. Karel nás vyzval k tomu, abychom hledali vhodné odpovědi sami před sebou a před Bohem…

Bohoslužba slova:

Čtení z 1. knihy Mojžíšovy (Gen 12, 1-4):

V liturgickém čtení nám byl představen Abrahám – muž obrovské víry.  Ten, kterému Bůh říká: „Abraháme, sbal se a běž tam, kam já ti ukážu. A já ti říkám, že z Tebe udělám veliký národ.“ Abrahám a Sára neměli děti. A Bůh jim říká „Já z tebe udělám veliký národ.“ V poslední větě jsme slyšeli, že Abrahám, když odešel tam, kam ho Bůh volal, měl 75 let. Pětasedmdesátiletý starý muž uvěřil tomu, že když mu Bůh řekl „já z tebe udělám veliký národ,“ tak to dodrží. A tak Abrahám šel. Nevěděl kam, ale uvěřil a šel.

Žalm: „Nauč mě, Hospodine, svým příkazům“, zpívali jsme spolu se scholou a zaposlouchali se do žalmistových slov:  Jak půjde jinoch svou cestou bez úhony? Bude-li se chovat podle Tvého slova. Celým srdcem Tě hledám. Nedej, abych se odchýlil od Tvých předpisů…

V písni před evangeliem zazněla výzva „zkus jednou vážně víru brát, člověkem se stát.“

Evangelium: Mt 8, 5-13:

Také v evangeliu nás čekala postava s velkou vírou, tentokrát novozákonní. Setník, který jde za Ježíšem a říká mu: „Pane, můj chlapec tam doma strašně trpí.“ A Ježíš říká: „Dobře, já přijdu, já ho uzdravím.“ Setník odpoví: „Pane, ty ke mně nemusíš chodit. Vždyť stačí tvé slovo. Já také řeknu vojákovi 'udělej to a ono', tak on jde a udělá to. A ty to přece můžeš udělat také tak. Stačí, když řekneš slovo a on zase vstane přece, ne?“  A Ježíš nad ním žasne, jásá a říká všem kolem: „Podívejte se, to je úžasné! Já jsem takovou víru nenašel v celém svém národě. Tak běž, ať se ti stane podle tvé víry a tvé lásky.“ Krásný příklad víry.

Z promluvy o. Karla:

Drazí mladí přátelé, dnes se chceme pustit do prvního z deseti Božích přikázání. Chceme desatero chápat jako něco krásného a moudrého, co nám Bůh předal jako pravidla pro šťastný život. Tak jste možná odpověděli v první otázce testu. Aspoň já jsem to tam tak zaškrtl.

První Boží přikázání říká: V jednoho Boha věřiti budeš. Dnes bych se chtěl zmínit jenom o víře. Ne o tom, že nemáme mít jiné Bohy, že máme věřit v jednoho Boha – o tom se bude mluvit až příště. Dnes se budeme bavit o víře jako takové. Budeš věřit.

Co je to VÍRA?

 1.       VÍRA = PŘESVĚDČENÍ O VĚCECH, KTERÉ NEVIDÍME

Taková klasická definice, kterou jsem se naučil kdysi v náboženství: Víra je přesvědčení o věcech, které nevidíme. No jistě, samozřejmě. Boha jsme nikdy nikdo na vlastní oči neviděli. Nikdo z nás Boha neviděl, ale přesto v Něj věříme. Neviděli jsme také spoustu jiných věcí. Dokonce se říká, že naše poznání z osmdesáti nebo kolika procent je založeno na víře. Protože o mnoha věcech se nemůžeme experimentálně přesvědčit. Já se nemůžu přesvědčit o tom, že žil Kryštof Kolumbus a všechny možné postavy z dějin. Tomu jsem uvěřil, protože to někdo napsal, protože mi to někdo sdělil. Celé dějiny jsou založené na tom, že jsme uvěřili, že to tak kdysi bylo. Nepřesvědčíme se o tom. My jsme tomu uvěřili. Stejně tak jsme uvěřili poznatkům o vesmíru – o galaxiích, planetách a sluneční soustavě a já nevím, o čem všem. Podobně jsme uvěřili mnoha přírodovědeckým poznatkům, zeměpisným poznatkům, třeba, že někde jsou nějaké ostrovy. Já jsem tam nikdy nebyl, ale věřím, že tam jsou. To znamená, že o mnoha věcech jsme se na vlastní oči přesvědčili, že jsou tak, jak jsou, ale spoustě věcí jsme uvěřili, aniž bychom se o tom mohli přesvědčit.

Jsme přesvědčení o věcech, které nevidíme. Tam patří samozřejmě i Bůh a všechny duchovní záležitosti. Nebeské království – nikdo jsme tam nebyli, ale věříme, že je. Máme o něm svědectví v Písmu svatém. Ale kdybychom měli jenom takovou víru, tak by to bylo málo. To, že existuje Bůh, může připustit i nějaký filosof, dokonce i ateista může říct: „No, tak možná, že Bůh je, když to tvrdíte.“ Připustit, že existuje něco, co nevidím, ještě neznamená, že to nějakým způsobem ovlivní můj život.

 2.       VÍRA = VZTAH

My chceme vnímat víru také jako vztah. Toto slovo je pro nás důležité. Nechceme být věřící v tom smyslu, že řekneme: „Ano, já jsem uvěřil, protože mi to rodiče od dětství říkali. Tak věřím, že Bůh existuje.“ To je ta nejnižší rovina: dobře, připustil jsem, že Bůh je. Ale teď: jaký k Němu mám vztah? To už je rovina vyšší. Já můžu třeba říct, že existoval Lenin nebo Hitler a mám k nim svůj vztah. Protože to byli lidé, kteří hlásali něco, co je zlé, a proto na ně mám jasně vyhraněný názor. Nesouhlasím s tím, co říkali, co dělali. A tak se můžu podívat i na Ježíše Krista. Dobře, já připouštím, že existoval. A jaký k němu mám vztah? Zkuste teď na druhou stranu testu, na který jste odpovídali v úkonu kajícnosti, napsat, jaké zásady nebo jaké vlastnosti by měl mít správný vztah. Můžete si to převést na vztah mezi dětmi a rodiči, mezi mužem a ženou. Co by mělo ve vztahu být? Jaké vlastnosti by měl mít správný vztah? Co by v něm nemělo chybět?

(Tady jsme měli každý možnost se zamyslet...)

(Po chvíli): Podívejte, co všechno jste mohli napsat (na promítacím pláně se objevil seznam slov):

KOMUNIKACE – to je základ. Jakmile spolu manželé, rodiče přestanou komunikovat, tak vztah nějak trpí. Víte, co to znamená „tichá domácnost“. Jak je to zlé, když se doma nemluví, když se mlčí. Mlčení může být i zlé. Správná komunikace je, když se dokážeme domluvit. A tak je to i ve vztahu s Bohem. Komunikace, to je modlitba. Jestliže s Bohem nekomunikuji, jestliže mu neřeknu o svém životě, a jestliže Bohu nenaslouchám, protože komunikace je i z druhé strany, pak je něco špatně. Je potřeba Bohu naslouchat, ptát se: „Bože, co mi chceš říct?“ Komunikace vytváří vztah.

ÚCTA – úcta znamená, že vidím hodnotu v tom, k čemu (ke komu) mám vztah. Vztah mohu mít k tomu, v čem vidím hodnotu. Něco je pro mě zásadní. Vzpomeňte třeba na podobenství o pokladu v poli, ke kterému Kristus přirovnává nebeské království.

DŮVĚRA – jasná věc. Důvěřuji, to znamená: věřím někomu.

ODPUŠTĚNÍ – tam jde především o odpuštění ze strany Boha, kdy cítíme, že se prohřešujeme vůči Boží lásce. Potřebujeme odpuštění. Odpuštění patří do každého vztahu. I do vztahu k Bohu. Dokonce i my někdy musíme „odpustit“ Bohu. Člověk může být v pokušení vyčítat Bohu: „Bože, proč jsi toto dopustil? Proč je to tak a ne jinak?“ Člověk někdy musí dokázat i říct: „Bože, já se k Tobě nechci takto stavět.“

OBĚŤ – Jestliže někoho miluji, tak hledám jeho štěstí. Dokážu se pro něho obětovat, dokážu odpovědět svou obětí na jeho oběť. Manželé se obětují jeden pro druhého, rodiče se obětují pro děti a děti se můžou obětovat pro své rodiče. Oběť Ježíše Krista na kříži. Pane, Ty jsi za mě zemřel. Ty ses obětoval, a tak i já chci přinášet oběť pro Tebe, Pane, pro Tvoji lásku.

KAŽDODENNOST, VŠEDNOST – vztah je každodenní. Každý den děti chodí domů ke svým rodičům. Každý den se setkávají manželé doma. Každý den žijeme s Bohem. A může do toho vniknout jakési zevšednění. Je to pořád dokola. Ale vztah je každodenní a všednost do toho jakýmsi způsobem patří. Je uměním prožívat všední den. Úplně obyčejný den mezi sebou i s Bohem.

ROZHODNUTÍ – je potřeba rozhodnout se pro nějaký vztah. To dneska mnoha mladým chybí. Někteří se nechtějí rozhodnout nebo se rozhodnou, ale ne úplně. „Budeme spolu žít, ale…“ Chybí rozhodnutí „budeme spolu žít po celý život“. Do vztahu patří rozhodnutí. Ne jakási nerozhodnost typu „tak, budu s tebou teď chvíli a potom už ne“. A ve vztahu k Bohu také. Copak můžu říkat: „Bože, já teď s tebou budu, ale jestli mě naštveš, tak už s tebou nebudu…“? To přece nejde. Jestliže se rozhodnu pro vztah s Bohem, říkám: „Bože, já jsem se pro Tebe rozhodl. A v tom rozhodnutí chci vytrvat. I v té každodennosti, všednosti.“

SVOBODA – V Youcatu jsem si přečetl myšlenku Jana Pavla II., který řekl: „K víře nelze nikoho nutit.“ Dokonce ani rodiče nemohou nutit svoje děti k víře. To je hodně odvážné, ale je to tak. Protože víra je svobodné rozhodnutí. Rodiče mají ukazovat život z víry svým příkladem. A dál Jan Pavel II. říká: „…ale stejně tak nemůžu nikoho nutit, aby od víry odpadl, aby se své víry zřekl.“ Nemůžu tedy ani přinutit k ní, ani nutit od ní. Víra je svobodné rozhodnutí. Ve vztahu musí být svoboda. Vy dobře víte, že k lásce nejde donutit. Když se do někoho zamilujete, tak ho nedonutíte k tomu, aby vás začal mít rád. Co budete dělat? Budete naznačovat, že ho máte rádi a budete čekat, až on na to nějak odpoví. Pokud na to neodpoví, tak se budete trápit, budete z toho nešťastní, protože ho máte rádi a on vás ne… Nemůžete ho chytit pod krk a říct: „Ty mě budeš mít rád nebo uvidíš!“ To nejde. Láska je svobodné rozhodnutí. „Já tě mám rád.“ A teď čekám. A jestliže z druhé strany zazní: „Já tebe taky“, tak je to potom krásné. Stejné je to s vírou. K víře nejde donutit.

POZNÁVÁNÍ – Říká se, že nemohu někoho milovat, pokud ho neznám. Protože jestliže se někomu chci odevzdat a neznám ho, tak se ho bojím. Toho, co neznám, se bojím, protože nevím, co můžu čekat. Někdo mě může zneužít nebo mi ublížit. To znamená, že vztah je spojen s poznáváním. Čím více poznávám, tím více můžu mít rád. Protože se nemusím bát odevzdat svůj život tomu, koho opravdu znám. Tak to dělají ženich s nevěstou, když říkají „Já se ti odevzdávám a já tě přijímám, protože tě mám rád a věřím ti, že mi neublížíš.“ Ale to je proces. Musím toho druhého poznat. Čím více ho poznávám, tím víc ho mám rád a tím více se mu můžu odevzdat. Proto poznáváme Boha. Snažíme se ptát „Bože, jaký jsi?“ A potom rostu v poznání, rostu v lásce, rostu v důvěře, rostu ve víře.

Další vlastnosti: ZRÁNÍ, UPŘÍMNOST, ZODPOVĚDNOST,… Možná jste napsali ještě další věci.  

Víra je tedy vztah a vidíte, co by do něj mohlo či mělo patřit.

 3.       VÍRA = OTÁZKA VŮLE, NE CITU

Někdo by si mohl přát, když jsem věřící člověk a věřím v Pána Boha, tak budu přece nadšený. Já se budu rozplývat a létat si v oblacích, hlavu v nebesích, ruce nahoře a zpívat „haleluja, Bůh je mocný!“ Ale ono to tak vždycky není. Někdy přijdou těžké chvíle. A co potom s vírou? Co když přijde vyprahlost? Co když nebudu cítit vůbec nic? Modlitba mě nebaví! Pánbůh někde vysoko. Co potom? To znamená, že jsem přestal věřit? Když necítím žádnou radost z víry?

Svatá Terezie z Avily, svatý Jan od kříže a další světci zažili „noc temnot“, období vyprahlosti a přesto nepřestali věřit. Šli, vytrvali. S pevnou vůlí šli. Plnili své povinnosti, modlili se, i když to bylo tvrdé, těžké, vyprahlé, ale šli. A pak najednou zase lepší období a všechno bylo hezké.

Vzpomeňme na Abraháma, když šel obětovat svého syna Izáka. Tam nebylo žádné nadšení, žádná radost. To byl tvrdý život. Ale on jde, on věří. „Bože, tys mi dal syna a řekl jsi, že ze mě bude velký národ, a teď ho chceš zpět. Já to nechápu, srdce mi krvácí, ale já věřím, že to nějak bude…“ Vidíte? V tu chvíli Abrahámova víra nebyla vůbec otázkou citu! Tam nebylo nadšení pro Boha. Jenom tvrdá vůle. „Bože, já jdu, protože věřím, že ty to máš nějakým způsobem v rukách.“

Víra je otázka vůle. Chceme jít za Bohem. Chceme žít s Bohem. Protože víme, že Bůh je pro nás obrovská hodnota, že Boží království je úžasná věc a my do něj chceme. A proto jdeme za Ním. Ať už z toho máme obrovskou radost a nadšeně zpíváme haleluja nebo se někdy skoro krví potíme, protože je to těžké. Ale my jdeme a chceme jít. To je víra. Cesta, která je někdy těžká.   

Děkujme za dar víry, který jsme přijali. Protože víme, že cesta víry je cesta k Bohu a cesta k Božímu království. Ať nám Bůh na této cestě, která je někdy těžká, jindy radostná, pomáhá. Amen.    

Z přímluv:

Prosili jsme např.:

-          za všechny lidi, kteří ztratili víru, nebo ji vůbec nepoznali. Vlej do jejich srdcí touhu po Tobě a naplň je svou láskou.

-          za všechny děti; ať jsou uchráněny od všeho zlého a jejich rodiče ať jsou jim příkladem a vedou je k pravé víře v Tebe.

-          o dary svatého Ducha, abychom žili z víry a aby se nám dařilo být věrohodnými svědky evangelia v tomto světě.

-          za všechny, které sužuje nemoc; dej, ať mají pevnější víru i v těžkých zkouškách a ať se jednou radují po tvém boku v nebi.

-          za sebe navzájem, abychom více věřili v to, že se nám zpřítomňuješ v každé mši svaté v eucharistii.

-          za všechny kněze. Ať jsou opravdovými Božími pastýři a přivádějí k víře v Tebe stále více lidí.

Bohoslužba oběti:

V komentáři před obětním průvodem jsme zaslechli výzvu: „Nezůstávej jen u proseb v přímluvách, to by bylo málo. Právě teď máš jedinečnou možnost poprosit znovu o posílení své víry a poděkovat Bohu za úžasný dar, který možná často tak málo doceňuješ a toto všechno společně s chlebem a vínem přines k proměnění na oltář.“

A tak prosme, abychom se každý den svobodně znovu a znovu rozhodovali pro Boha, snažili se ho poznávat, komunikovat s Ním skrze modlitbu, svátosti a četbu Písma a šli za Ním pevně a vytrvale. 

A na závěr krátce: NEVĚŘÍTE? VĚŘTE! :)