Přiblížil se konec školního roku a s ním i poslední bohoslužba pro mládež z cyklu „mše svatá a její části“. O tom, jak nesmírnou důležitost má závěr mše svaté, jsme tentokrát mohli přemýšlet spolu s oběma našimi knězi, s o. Karlem i o. Janem, na farní zahradě. Přede mší se dala dohromady improvizovaná schola pod heslem „kdo přijde na zkúšku, zpíve“ :). Bohoslužba začala radostně písničkou s textem „Den co den se v Tobě ztrácím, den co den jdu stále za Tebou, den co den chci ve Tvé lásce stát!“  Stát v Boží lásce. Během mše i po ní. To jsme si mohli uvědomovat a zkoušet (i zakoušet) v praxi.

Ve čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli Ježíšova slova: „Obdržíte sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky…“ Po žalmu a zpěvu „aleluja“ následovalo evangelium podle Matouše, konkrétně úryvek o setkání Ježíše se setníkem, který jej prosí o uzdravení syna a říká: „Nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a můj chlapec bude uzdraven. Vždyť i já jsem pouze podřízený a mám pod sebou vojáky a říkám jednomu „jdi“ a on jde,…“

Následovala promluva o. Karla:

Při minulé mši pro mládež jsme došli k pozdravení pokoje. Po něm následuje zpěv „Beránku Boží“. Všichni poklekají, kněz mezitím rozlomí hostii a ukazuje ji lidem a říká to, co řekl Jan Křtitel svým učedníkům, když Ježíš procházel kolem Jordánu: „Hle, Beránek Boží!“ A dva Janovi učedníci jdou za ním a on jim říká: „Co byste rádi?“ A oni na to: „Mistře, kde bydlíš?“ „Pojďte a uvidíte!“ To je on! Beránek Boží! Tentýž Ježíš tam (tenkrát u Jordánu) a tentýž Ježíš tady! A naše odpověď? Odpovědí klanějícího se lidu je to, co jsme slyšeli dnes v evangeliu (vidíte, kolik krásných míst z Písma máme v liturgii!). Všichni se skláníme před Ježíšem a říkáme ta setníkova slova: „Pane, já si nezasloužím, abys ke mně přišel.“ To jsou slova obrovské pokory a obrovské důvěry.

Někdy se mi stává, že za mnou přijdou lidé, kteří řeší takové dilema, kdy říkají: „Já nevím, jestli ještě můžu jít ke svatému přijímání nebo už nemůžu jít ke svatému přijímání. Jsem ještě v milosti posvěcující? Udělal jsem už těžký hřích nebo to ještě nebyl těžký hřích? Můžu jít nebo nemůžu jít? Jak to je?“ To se těžko posoudí. My už nemáme v Kancionálu ohvězdičkované hříchy tak, jako to bylo kdysi v Boží cestě. Ve zpovědním zrcadle byly některé hříchy ohvězdičkované a v poznámce bylo napsáno „tyto hříchy bývají většinou těžké“. My samozřejmě víme, že hranice mezi lehkým a těžkým hříchem je velice mlhavá. Ovlivňuje ji spousta věcí a těžko můžeme my sami hodnotit, zda už jsem milost posvěcující ztratil nebo ještě ne… to je nesmírně složité. Já na to odpovídám tak, že říkám: „Podívejte se. Když přicházíme na mši svatou a prožíváme ji, máme tam dva okamžiky, kdy litujeme svých hříchů a prosíme za očištění svých srdcí. První je úkon kajícnosti na začátku, kdy vyznáváme svoje hříchy a prosíme za jejich odpuštění. Jestliže nám tento okamžik unikne, pak máme druhý okamžik, a to je právě tento. Kdy klečím, kněz mi ukazuje Beránka Božího, který snímá hříchy světa, a já se před ním skláním a říkám: Pane, já si nezasloužím, abys ke mně přišel…“  Ale potom pokračujeme dál a říkáme „…ale řekni jenom slovo“ – tak jako to řekl ten setník: „Pane, stačí, když řekneš slovo a můj chlapec bude uzdravený. Vždyť Tobě stačí říct jenom slovo.“ Tak kdo nás tedy může očistit a připravit na okamžik svatého přijímání? Kristus. Proto říkáme: „Pane, řekni jenom slovo a moje duše bude uzdravena.“ To je nádherný okamžik před svatým přijímáním. Samozřejmě – pokud jsem ve smrtelném těžkém hříchu, je to něco jiného. Ale jestliže jsem v takových těch lehkých všelijakých hříších, tak říkám: „Pane, já vím, že si nezasloužím, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale jestliže Ty řekneš slovo, má duše bude uzdravena.“  

A pak jdeme ke svatému přijímání. Okamžik svatého přijímání při našem přemýšlení vynecháme. Nebudu o něm schválně vůbec nic říkat, a to ze dvou důvodů:

  1. Je to okamžik nesmírně posvátný, o kterém se těžko může něco říkat. To se musí prožít. Je to okamžik intimního setkání s Kristem. „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.“
  2. Když tento moment při našem přemýšlení o mši svaté vynecháme, tak si můžeme uvědomit jednu věc: Pokud někdo lehkomyslně přichází na mši svatou a nejde ke svatému přijímání, je to takové zvláštní. Přijde na mši svatou, prožívá ji a ten nádherný, podstatný okamžik vynechá, a pak jde zase dál. A tak - tím, že nebudeme mluvit o tomto okamžiku, můžeme si naznačit, že je to takové divné. Přemýšlíme od začátku školního roku o mši svaté a svaté a svaté přijímání vynecháme… Přemýšlejte o tom sami. A když si najdete ten čas a zapřemýšlíte nad tím, co jsme vynechali, bude to určitě nesmírně krásné. Takže to máte za domácí úkol – přemýšlet o okamžiku svatého přijímání.

Po svatém přijímání se umyje bohoslužebné nádobí a následuje závěrečná modlitba – modlitba po přijímání. V ní prosíme, abychom to, co jsme obdrželi při mši svaté, dokázali také žít v praktickém životě.  Pane, teď jsme od Tebe něco přijali. Vstupujeme do obyčejného každodenního života a to, co jsme od Tebe přijali, chceme naplňovat svým životem, chceme to žít.

Ještě se dotknu dvou věcí, které pak následují a mohou se nám zdát takové banální:

  1. Ohlášky (farní oznamy). V neděli se hlásí, co všechno se bude dít. Kdy budou bohoslužby, jaká svatba, jaký pohřeb, kdy bude mládežnická,… Možná si řekneme: To jsou nějaké takové informace… Ale: Ohlášky mají svůj význam. Svědčí o životě farní rodiny. Kdybychom každou neděli vynechávali ohlášky, protože bychom neměli co hlásit, tak by to bylo na pováženou. Svědčilo by to o tom, že farnost je mrtvá. Bohu díky za to, že máme co hlásit, že se pořád něco děje, že farnost žije. Proto ohlášky patří do nedělní mše svaté. Hlásí se: Bratři a sestry, naše farnost žije! Ne, že teď odejdete z kostela a přijdete zase za týden a mezitím se nic neděje. Naopak – děje se spousta věcí. A vy máte možnost žít ve farnosti – jste zváni na spoustu akcí, tak žijte!
  2. Požehnání a propuštění: „Jděte ve jménu Páně!“ jsou poslední slova, která kněz na bohoslužbě říká lidem. To není takové: „Prosím vás, už běžte!“ Není to jenom oznámení: „Mše svatá už skončila.“ Ale: „Jděte, jste posláni! Jděte a buďte svědky Ježíše Krista! Jděte ve jménu Páně – to znamená – ne „jděte jenom tak“!, ale „jděte ve jménu Páně, ve jménu Krista, se kterým jste se setkali, kterého jste přijali, kterého nesete ve svém srdci!“  Říkávám to při Božím Těle, že při průvodu neseme Krista v eucharistii v monstranci. Ale po každé mši svaté se my všichni, kteří jsme byli u svatého přijímání, stáváme živou monstrancí. Já nesu Krista ve svém srdci – já se stávám nositelem Krista v tomto světě.

Tato poslední mše svatá v tomto školním roce je jakýmsi posláním. O prázdninách se rozjedeme všude možně, budeme se účastnit spousty akcí. A všude tam máme jít s Kristem v srdci, máme svědčit o Kristu.  A tak – až uslyšíte „jděte ve jménu Páně!“, je to poslání nejenom na dnešní večer, ale na celé prázdniny. Běžte a buďte svědky Ježíše Krista v tomto světě. Není to jednoduché! Není to žádná legrace! Je to čím dál tvrdší a čím dál drsnější. Ale my přes to všechno chceme být svědky Ježíše Krista v tomto světě.

A tak na konci mše svaté nejen, že uslyšíte „jděte ve jménu Páně!“, ale ještě vám s panem kaplanem požehnáme, abyste dokázali být po celé prázdniny svědky Ježíše Krista. Ať už budete kdekoliv, abyste dokázali nést Krista ve svém srdci. Ať se vám to s Boží pomocí daří!   

Do modlitby přímluv jsme vložili prosby za to, abychom co nejčastěji s pokorou přistupovali ke svatému přijímání, abychom chodili po světě v Kristově jménu a také prosbu o ochranu po období prázdnin.

Po eucharistické modlitbě, zpěvu Beránku Boží a okamžiku před svatým přijímáním jsme se všichni sjednotili v následující modlitbě: Drahý Ježíši, věřím, že jsi tady přítomný v kousku chleba a vína. Věřím, že se na mě díváš s láskou a těšíš se na to, že za chvíli přijdeš ke mně. Vím, že přijetím Tvého těla a krve se mi z lásky celý daruješ. I já ti chci darovat celé své srdce. Dnes Ti ho dávám. Odpusť mi, pokud jsem se od Tebe často vzdálil, pokud jsem se za Tebe styděl a svým hříchem Ti způsobil bolest. Dnes Tě čekám. Přijď ke mně a zůstaň navždy se mnou. Jsi to nejdražší, co mám. Amen.

Během přijímání zněla farní zahradou silná písnička: „Můj Králi, má spáso, nikdo není jako Ty, za činy Tvé z lásky mocné životem chci chválu vzdát. Můj Králi, má spáso, bezpečný přístav jsi můj…“

Následovala chvíle ticha a modlitba po svatém přijímání: Drahý Ježíši, dnes ses mi celý daroval. Naše srdce se spojila v jedno. Děkuji Ti za Tvoji lásku a prosím Tě, abych Tě i já miloval tak, jako Ty miluješ mě. Vím, že Tvoje láska je mocnější než smrt. Vím, že jednou přijdeš, aby sis mě vzal k sobě, do svého krásného nebe, abych byl v Tvém náručí po celou věčnost. Chci být na setkání s Tebou vždy připravený, proto Tě toužím přijímat co nejčastěji, aby moje srdce nikdy nepřestalo hořet. Chci se s Tebou setkávat v modlitbě, při čtení Božího slova, Tvého listu lásky. Pomáhej mi zůstat Ti věrný, neboť já sám jsem slabý. Drž mě pevně ve svých rukách, abych se Ti nikdy neztratil. Amen.

Při poslední mši svaté ve školním roce je zvykem dostávat něco „na cestu“ – letos obdržel každý stopu (otisk nohy), která nám měla a má připomínat naši snahu jít „ve jménu Páně.“

Potom následovalo závěrečné požehnání, rozeslání a slíbené speciální požehnání po menších skupinkách za zpěvu scholy.

Po mši proběhl ještě táborák – jakási společná večeře – agapé. Věřím, že jsme se toho dne nenasytili jenom tělesně (špekáčkem a chlebem), ale hlavně duchovně.  Pro řadu z nás už teď mše svatá nebude jenom povinností, kterou si přijdeme „odsedět“ nebo další z mnoha akcí, na kterých se potkáváme se známými. Po tom všem, co jsme se dozvěděli, co jsme si odnesli, víme, že mše svatá je skvělou (a troufám si říct, že tou nejlepší) příležitostí k prohloubení našeho vztahu s Bohem, k upevnění našeho každodenního života z víry. Teď, když už víme o jejích pokladech, by byla škoda nečerpat (vždyť tím okrádáme sami sebe). Tak snad se nám bude dařit prožívat mši plněji.

Na závěr bych chtěla poděkovat celému „mládežnickému týmu“ a hlavně našim skvělým kněžím za ochotu pořádat mše pro mládež, za jejich otevřená srdce, za myšlenky, které nám během tohoto školního roku předali a vůbec za kladný přístup k nám mladým. Velké díky!