Od všeho něco ;-)

Pamatujete? Minule jsme při  našem „putování“ po jednotlivých úsecích mše svaté začali rozebírat eucharistickou modlitbu a dospěli až ke chvalozpěvu „Svatý, svatý, svatý“. Poslední dubnový pátek jsme s o. Janem na tuto bohoslužbu navázali a řekli si něco o zbylé části eucharistické modlitby. Při této části mše míváme tendenci zakleknout do lavice, vložit hlavu do dlaní, zavřít oči a „nahodit spořič“ (rozuměj: přepnout do úsporného režimu). Často nevnímáme to, co se kněz před oltářem tak dlouho a někdy suchopárně modlí. Ale postup by měl být úplně opačný. Právě tato modlitba kněze je tím nejdůležitějším (!), co ve mši svaté je.

Ale jak už to v životě chodí, u toho, co je důležité, moc lidí nebývá. Ani nás se na mši (vinou různých paralelních akcí) nesešlo mnoho. Na druhou stranu jsme tak mohli zažít téměř „rodinnou atmosféru“ bohoslužby, která má také něco do sebe. Celou mši hudebně doprovázela schola ze Štítné nad Vláří, které patří velké díky! Kromě krásného zpěvu totiž také zdvojnásobila počet účastníků „mládežnické“ :).

Přede mší svatou proběhla modlitba cesty světla, která nás provedla velikonočními událostmi od Kristova zmrtvýchvstání až po seslání Ducha Svatého. Modlitba byla ozvláštněna projekcí obrazů.  

V liturgickém čtení i v evangeliu jsme slyšeli Ježíšova slova: „Toto je moje tělo“, „toto je má krev“. „To konejte na mou památku“. O jakou památku se jedná? To, že kněz dělá Kristova gesta a říká Kristova slova, nemá být pouze jakýmsi připomenutím, imitací, pašijovou hrou, která nám má přiblížit, co se tenkrát stalo. Skrze památku v eucharistickém slova smyslu vstupujeme přímo do toho okamžiku dění, kdy se Ježíš za nás obětuje. Být na mši svaté je jako stát pod Kristovým křížem, ale zároveň je to jako být u Kristova prázdného hrobu. Zpřítomňuje se všechno to velké, co pro nás Kristus udělal. Z  oltáře se vylévá Boží láska, která tryská s podobnou intenzitou jako žhavá láva ze sopky. Slavení mše svaté přesahuje člověka, svět se díky mši stává lepším, přibližuje se Bohu.

V promluvě nám o. Jan za pomoci obrázků promítaných na plátno přiblížil pro nás možná do té doby abstraktní a složitou eucharistickou modlitbu. Od této mše už ale víme, že: Každá eucharistická modlitba začíná prosbou k Duchu Svatému. Kněz vztáhne ruce nad dary a říká: „Proto Tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před Tebe klademe…“  Kněz vzývá Ducha Svatého, aby sám Duch proměnil chléb a víno v Kristovo tělo a Kristovu krev.Této modlitbě se říká „epikleze“. Následují slova, která jsou středem eucharistické modlitby – slova proměňování.

Po zvolání „tajemství víry!“, na které odpovídáme různým způsobem, přichází na řadu několik proseb, které skrze Krista, který se právě obětoval, přednášíme nebeskému Otci. Opět hraje důležitou roli Duch Svatý. Poprvé jsme Jej prosili, aby proměnil chléb a víno, podruhé Ho prosíme, aby proměnil nás samé („…a nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho Svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu.“). Další prosba zní: „ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou“. Co to znamená? Ten, kdo přijme Krista v eucharistii, měl by být otevřený také pro druhé a proměňovat svůj život podle Ježíšova příkladu. Víme, že Jeho život byl životem oběti a životem darování se. A my v této chvíli prosíme za to, ať jsme této proměně otevření, ať jsme ochotni žít život oběti a darování sebe sama. Dobrým příkladem života podle Kristova vzoru nám může být třeba Matka Tereza. Dále se modlíme za to, „abychom dostali dědictví s Tvými vyvolenými…“, to znamená, abychom dosáhli nebeského království. Vždyť to je cílem a smyslem našeho života.

Eucharistická modlitba potom pokračuje prosbami za:

-          svět („Pro tuto oběť našeho smíření dej, Bože, celému světu mír a spásu.“), protože slavení mše nás přesahuje a požehnání, které z ní pramení, se vylévá na celý svět.

-          církev („Pamatuj na svou církev putující po této zemi, upevni ji ve víře a lásce.“)

-          papeže, místní biskupy, biskupský sbor, kněze a všechen vykoupený lid

-          jednotu křesťanů slovy: „smiluj se nad svými rozptýlenými syny, abychom všichni byli jedno v tobě."  Víme, že jsme roztříštěni, že jednota není a je to velkou bolestí církve. Ježíš jasně říká, že jednotní máme být proto, abychom dokázali vydávat věrohodné svědectví.

-          zemřelé („Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry a sestry i všechny, kdo z tohoto světa odešli v tvém přátelství.").  

Poté následuje tzv. doxologie, jakási oslavná řeč, oslavný zpěv. Kněz pozvedne misku s Kristovým tělem a kalich s Kristovou krví. Při tom říká: „Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.“  A teď přichází chvíle, kdy by mělo zaznít to, co často nezaznívá: JASNÉ a ZŘETELNÉ „AMEN!“ Toto „amen“ je největší a nejdůležitější z celé mše svaté. Je to naše vyznání, jasný manifest toho, že chceme, aby se to, o co jsme prosili, skutečně stalo. Proto pamatujme na velikost tohoto zvolání.

Abychom si toto „amen“ zdůraznili, nerecitovali jsme jej, ale zpívali a několikrát zopakovali. Během eucharistické modlitby byla v celém kostele zhasnutá světla. Osvícený byl pouze oltář, aby byla naše pozornost upřena tím správným směrem. Při zpívaném „amen“ se začalo postupně rozsvěcovat.

Do příští mše pro mládež (kterou budeme slavit spolu s o. Karlem) si můžeme dát předsevzetí, že se pokusíme soustředit na slova, která při mši říká kněz. Už totiž víme, jak jsou důležitá.