Únorová mše pro mládež se konala v pátek po popeleční středě, to znamená v postní době. Tato doba, do které jsme vstoupili, je časem ztišení, časem, kdy se máme snažit upřít pozornost zpátky na Boha. Proto i „mládežnická“ byla tentokrát netradičně tichá, pouze se zpívanými mešními antifonami. Ticho je v dnešní době natolik vytlačováno z našich životů, že si s ním často nevíme rady. Bůh ale promlouvá právě v tichu. Teď jsme měli možnost vyzkoušet si to v praxi. A také jsme mohli poznat trochu jinou formu bohoslužby než tu „klasickou“ - za doprovodu varhan či kytary. Hlavním cílem bylo upřít veškerou pozornost na Krista a zpřítomnění Jeho oběti, nenechat se ničím rozptylovat. 

O Ježíšově oběti a utrpení jsme slyšeli i v úvodní modlitbě křížové cesty, kterou četli mladí z klobouckého spolča. Po jejím skončení začala bohoslužba. Tématem byl tentokrát obětní průvod (= příprava darů). Zaujal mě úryvek v knížce Ladislava Simajchla „Naše role při nedělní bohoslužbě“: Povídal tuhle sedmnáctiletý mladý muž tatínkovi, když se ráno chystali do kostela: "Mně se do kostela nechce. Ještě tak přes kázání to jde, ale pak už je to stále stejné - hotová nuda." Tatínek na to: "Na fotbale to trvá dvakrát tak dlouho - a tam se nenudíš?" - "Kdepak, tam se nikdo nenudí. Tam tleskají, volají, zpívají, tam to prožívají." - "A proč to prožívají? Zkus na to přijít," postrkuje tatínek. "Už to vím," svitne synovi, „tam lidé znají pravidla hry, a proto ji mohou spoluprožívat a sledovat." Správně to pochopil ten mládenec. Mše je vzácný poklad, velké drama před Bohem i lidmi. Ale kdo o ní nic neví, ten se pochopitelně nudí a čeká jen na konec. Proto bychom všechno dění v kostele měli sledovat s otázkou: Proč to tak je, co se mně tím říká, jak se mohu zúčastnit?

A my jsme se při mši pro mládež ptali: Jak máme správně prožívat obětní průvod?  Co vlastně symbolizují chleba a víno? Proč se třeba nepřináší ryba a voda? Na tyto otázky jsme hledali odpovědi spolu s o. Janem. Ten se při promluvě nejdříve pokusil odkrýt symbolický význam chleba a vína:

1)      Chléb

-          je většinou pšeničný. A stejně jako tato obilnina vyrůstá ze země, také člověk pochází ze země. Proto je chléb symbolem života.

-          než vznikne, je k tomu potřeba vynaložit určité úsilí. Vzniká v potu lidské práce. Z toho plyne druhý význam: chléb jako symbol sebeobětování.

-          je tím nejzákladnějším, co člověk přijímá k tomu, aby mohl žít. Vzniká z mnoha zrn, která musí být rozemleta.  Proto je chléb symbolem jednoty s Kristem, ale také symbolem jeho utrpení. Tak jako je Kristus jeden, je chléb jeden.

2)      Víno

-          ve Středomoří, kde Ježíš žil, je víno nejběžnějším, základním nápojem. Pilo se naředěné, aby nebylo příliš silné. Podobně jako chleba i víno vzniká prací, je symbolem obětování.

-          než se víno vyrobí, hrozny se lisují. A když si představíme Krista na kříži, můžeme bez nadsázky říci, že on byl pro nás a za nás také doslova vylisován. Stejně jako hrozen, který musí být vylisován, než se z něho stane víno. Proto je víno obrazem, symbolem utrpení.

(Poznámka navíc pro zvídavé: Při mši svaté se používá víno mešní. Je jedno, zda je to víno bílé nebo červené, jeho podstata spočívá v tom, že není doslazováno).

To nejdůležitější pro správné pochopení symbolů chleba a vína jsme však slyšeli v  evangeliu: Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává.“. Potom vzal kalich, požehnal ho a řekl: „To je má krev, která se za vás prolévá.“ Chleba a víno, které přinášíme, jsou při mši svaté proměněny v tělo a krev Kristovu. A tak nám vznikají dvě dvojice: chléb, který se stává tělem Kristovým a víno, které je proměněno v krev Kristovu. Tělo v tom biblickém významu značí celý život se vším, co jej tvoří – spíše všechno to pozitivní z lidského života: zdraví, schopnosti, city, nadání atd. A krev, jak asi tušíme, značí smrt. Když ve mši svaté slyšíme: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ a „toto je má krev, která se za vás prolévá“, máme to stejně dělat i my sami se sebou. Jak? Když prožíváme obětní průvod, nemáme jenom přihlížet a pasivně pozorovat, jak někdo přináší dary! V tomto okamžiku bychom se měli snažit „přinést“ sami sebe. Odevzdat Bohu chléb jako zástupce všeho dobrého, co prožíváme. A krev jako zástupce všech těžkostí a toho, co není v našem životě dobré – ať je to neúspěch, nemoc, omezenost, závislost atd. Při obětním průvod jsme tím hlavním darem, materiálem, který má být proměněn, MY SAMI. Pamatujme, že co není položeno na oltář, nemůže být proměněno! Co nedám Bohu ze svého života, s tím Bůh nemůže dál pracovat. On nepřekračuje naši svobodu.

Po promluvě a přímluvách (připomeňme si: za církev, svět, trpící a naši farnost :)) proběhla historicky první mládežnická sbírka (určená na misie). Sbírka má totiž také vztah k obětnímu průvodu. Možná nás už někdy napadla otázka: Proč se v tak důležitou část bohoslužby, jako je obětní průvod, vybírá? Mají tam vůbec peníze svoje místo? Mají. Když se v dřívějších dobách slavila eucharistie, přinášely se v obětním průvodu s chlebem a vínem různé věci pro ty nejpotřebnější, pro ty, kteří nic neměli – ať už to bylo oblečení, potraviny apod. Dnes se nám hmotné dary zredukovaly do podoby peněz. Když přemýšlíme nad podstatou peněžního daru, je dobré si uvědomit, že peníze vyděláváme nebo šetříme. Když je potom dáváme, dáváme kus vlastní námahy, kus oběti, něco ze sebe. Proto má sbírka v obětním průvodu své místo. A správně by se peníze měly vybírat jen do té chvíle, než jsou přineseny dary na oltář.

Slova o. Jana, která jsme slyšeli v promluvě, jsme měli možnost převést během mše do praxe. Před obětním průvodem dostal každý do ruky trochu zrní a trs hroznů. Nejprve jsme vzali do rukou zrní. Z mnoha zrn vzniká chléb, symbol života, radostí. Ve chvíli ticha jsme mohli Bohu poděkovat za to pěkné, co jsme prožili v posledních dnech. Za to, co se nám podařilo, co nás potěšilo, rozesmálo. Vždyť každý den dostáváme spoustu darů, které si ani neuvědomujeme. Potom jsme zaměřili svou pozornost na hrozny, jejichž lisováním se vyrábí víno – symbol našich starostí a trápení. Předkládali jsme Bohu svoje neúspěchy, slabosti a hříchy, zklamání a bolesti. Potom jsme zrní a hrozny nesli před oltář a kladli je do připravených ošatek. Tím jsme symbolicky přinášeli Bohu sami sebe a všechno, co tvoří náš život, aby to mohlo být během mše svaté proměněno.

I když tato mše byla v mnohém jiná, než jsme byli doteď na „mládežnických“ zvyklí, určitě se během ní dalo načerpat. Vždyť každá mše svatá má stejnou (nevyčíslitelnou) hodnotu – setkáváme se při ní s živým Bohem. Příští takové setkání proběhne zase za měsíc, tentokrát společně s o. Karlem.