Poslední listopadový pátek jsme se opět sešli s mladými z celého okolí v klobouckém kostele, abychom společně prožili mši svatou a také se o ní něco více dozvěděli. Tentokrát společně s o. Janem.

Už od 19:30 probíhala v kostele ozářeném světly malých svíček modlitba prokládaná zpěvy z Taizé. Jejího vedení se ujalo Adorare, stejně jako hudebního doprovodu bohoslužby. Ta začala po přečtení úvodního komentáře z Lukášova evangelia: „A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení.“

Prvním překvapením byla přítomnost našeho bývalého kaplana – o. Františka Dostála, který měl zrovna cestu do Klobouk, tak využil příležitosti a slavil mši svatou spolu s námi. O. Jan jej přivítal a potom vysvětlil téma dnešní bohoslužby. Zaměřili jsme se na nejstarší liturgický chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“ (proto na plakátcích zářilo latinské GLORIA!). S ním bylo spojeno druhé překvapení. Po úkonu kajícnosti a doznění zpěvu Pane, smiluj se, nastal okamžik ticha. Zezadu kostela procházela chrámovou lodí postava v bílém se zářící svící v rukou. Postupně z různých stran kostela přišlo asi deset dalších postav v bílém. Otočily se čelem k nám a náhle je ozářilo jasné světlo. Zazněl zvuk varhan a bíle oblečení zazpívali: „Sláva na výsostech Bohu!“ Varhany se rozezvučely naplno. Postavy se rozestoupily a my jsme s pohledem na oltář a za varhanního doprovodu pokračovali ve zpěvu tohoto hymnu, kterému se také říká zpěv andělský, protože začíná slovy, které zpívali andělé nad jesličkami v Betlémě.

Po skončení chvalozpěvu následovala vstupní modlitba. Té se říká také kolekta (od latinského kolligere, tj.  shromažďovat, sbírat, spojovat to, co je rozptýlené). Dozvěděli jsme se, že chvíle ticha po výzvě „Modleme se“ je určena k tomu, aby každý z nás vyslovil v duchu úmysly, se kterými přichází na mši svatou. Kněz potom tyto úmysly „sbírá“ a zahrnuje je do modlitby, kterou hlasitě (i naším jménem) vyslovuje. Je to chvíle, kdy se společenství sjednocuje, shromažďuje před Pánem. To jsme si vyzkoušeli v praxi a názorně. Každý z nás dostal tužku a kousek papíru, na který ve chvíli ticha napsal svůj úmysl. O. Jan potom obešel všechny přítomné s košíkem a tyto lístky sesbíral a položil před oltář.

Mše svatá pokračovala čtením z Listu Židům a zpěvem žalmu. Na evangelium (Jan 17; 1-11) navázal promluvou o. Jan: Nejdříve jsme začali malým hlasováním – otázka zněla: „Proč přicházíme na mládežnickou?“ Dostali jsme na výběr ze dvou možností: První důvod, proč jsem tady – proto, abych se setkal s druhými ve společenství, abych potkal svoje kamarády. Druhá možnost: scházím se proto, abych se setkal s Bohem. Takže – vyberte si: setkání s člověkem nebo setkání s Bohem? Pro první možnost se zvedlo několik nesmělých rukou. Až potom, co se o. Jan s úsměvem zeptal: „Nekecáte tak trochu?“, zdvižených rukou výrazně přibylo. Někteří zvedli ruku pro obě možnosti. Správná odpověď totiž nespočívá v „buď“ a „nebo“. Smyslem mše svaté je setkat se s Bohem ve společenství. Můžeme vnímat velikou provázanost. Když vstoupíme do kostela, je nám jasné, že přicházíme do společenství určitých lidí. Jsme však zváni do daleko hlubšího setkávání. Pozvání ke mši svaté je pozvání od samého Boha.

V našich myslích často převládá představa, že Bůh je takový samotář. On je sice Jediný Bůh, ale nezapomínejme, že je ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého. V tomto společenství osob probíhá život, probíhá vzájemné setkávání a nádherné pouto lásky. Mši svaté se říká Eucharistie, to znamená „Díkůvzdání“. Toto díkůvzdání, ke kterému jsme zváni, má původ v tom nádherném vnitřním životě Jediného Boha ve třech osobách. Bůh Otec je tím prvním, nesmírně štědrým a milujícím. A víme, že když někdo hodně miluje, tak také hodně dává. Otec dává naprosto všechno, a tím vzniká jeho milovaný Syn. Když jsme obdarováváni, tak bychom to obdarování chtěli oplatit, a to nejlépe tím, že bychom dali všechno, co máme. Toto se děje v podobě Nejsvětější Trojice. Syn je ten první vděčný, je první eucharistií. Vidíme nekonečný koloběh a výměnu lásky jednoho k druhému. A plodem této lásky je Duch Svatý. Ten je darován církvi a každému z nás. Odkud to všechno víme? Právě ze mše svaté, která je zpřítomněním Kristovy oběti na kříži a jeho vzkříšení. Tehdy, při smrti na kříži, dal Ježíš všechno, a oslavil tak svého Otce. A Bůh Otec zase oslavil svého Syna tím, že ho doslova vytáhl z hrobu při vzkříšení.

Proč tohleto všechno říkám? My dnes chceme přemýšlet o nádherném hymnu Sláva na výsostech Bohu. Ten máme jako takovou předehru k tomu, abychom dokázali vstoupit do atmosféry mše svaté, do atmosféry díkůvzdání. Dělat svým životem to, co dělal Ježíš.

Pojďme se podívat na slova tohoto chvalozpěvu. Možná se vám stává, že přesto, že je to krásný hymnus, tak kolikrát v neděli než „dofuníme“ do konce, už ani pořádně nevíme, o čem to bylo. Taková ospalost, někdo zpívá rychle, někdo pomalu… Teď máme příležitost se nad jednotlivými slovy zamyslet.

Na plátně máme promítnutou první větu: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ To zpívali andělé pastýřům v Betlémě, když se Ježíš narodil. Už tady vidíme jednu důležitou věc. Když člověk vzdává Bohu slávu a chválu, tak tím už tady na zemi a ve svém životě dokáže vytvořit pokoj.

Po této první větě se spouští plejáda krásných slov, vyjádření naší chvály: „Chválíme tě. Velebíme tě. Klaníme se ti. Oslavujeme tě. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu.“ Jsou to výrazy, které se vztahují k samotnému Bohu a jsou tu pro něho samého.

„Pane a Bože, nebeský králi, Bože, Otče všemohoucí.“ Na začátku jsme Boha oslovili jenom slovem Bůh. Tady vidíme, že je to Bůh Otec všemohoucí.

Tušíme, že přijde také zmínka o Synu. A ona opravdu přichází v následujících slovech: „Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste, Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce.“

 V následujícím zvolání může zpěvák opěvovat jednotlivé vlastnosti Syna: „Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi; ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby. Ty, který sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi.“ Je to Ježíš trpící a ponížený, Beránek obětovaný, ale zároveň také Kristus vyvýšený, ve slávě. Ten Kristus, se kterým se setkáváme při slavení každé mše svaté.

A blížíme se k samotnému vrcholu: „Neboť ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste,…“ Třikrát se tam opakuje slovo jediný. To znamená, že POUZE Kristus je svatý.

„…se svatým Duchem ve slávě Boha Otce.“  Máme Boha Otce, Boha Syna a v konečném zvolání přichází také Duch Svatý. Vidíme, že korunou celého hymnu je zmínka o Nejsvětější Trojici.

Vše končí zvoláním „Amen!“  To znamená: „Tak věřím. To všechno, o čem jsem zpíval, ať se děje v mém životě.“

Mše svatá má být jakýmisi dveřmi, kterými se doslova necháme vtáhnout do koloběhu lásky, o kterém jsme mluvili. Na lásku máme odpovědět láskou. Na obdarování máme odpovědět darem. Na vydanost máme odpovědět darováním sebe. Kéž si to všechno uvědomíme. Ať během účasti na Kristově oběti, kdy můžeme stát pod křížem a u prázdného hrobu, v nás Duch Svatý zapálí ten oheň lásky, který je tolik potřebný, abychom dávali světu svědectví o tom, komu patříme.

Na závěr ještě několik myšlenek z přímluv, které sestavili mladí z naší farnosti. Prosili jsme:

- za církev, aby se stala pro lidi tím správným prostředkem kBoží oslavě,
- za nás, abychom se nebáli vzdávat Bohu vždy slávu, která Mupatří. Abychom uměli být pokorní a vděční za všechny dary,

- za ty, kteří se Bohu odmítají poklonit, aby pochopili, žepouze s Ním mohou být opravdu svobodní,
- aby Bůh vnášel pokoj do srdcí všech lidí dobré vůle,
- za ty, kteří nějak trpí za to, že vzývají Boží jméno,

- za všechny zemřelé, aby mohli Pána stále chválit aoslavovat na nebesích.

 

Také v prosinci proběhne mládežnická mše svatá. Pokud se chcete dozvědět více o bohoslužbě slova, neváhejte a přijďte! Více informací se objeví na plakátcích.