Kdo z vás procházel v pátek večer asi tak ve čtvrt na devět kolem farního kostela, možná zevnitř zaslechl rány kladiva a hřebíků. Uvnitř ale v tu dobu nebyli žádní dělníci, jak by se mohlo zdát. Kostel byl plný mladých z naší farnosti i z celého okolí, kteří zde prožívali mši svatou. Jejím tématem byly úvodní obřady – konkrétně znamení kříže, úkon kajícnosti a zpěv Kyrie, eleison.

Ale než se dostanu k tomu, proč zněly chrámovým prostorem zvuky přibíjených hřebů, vezmu to pěkně popořádku. V 19:30 se v kostele sešeřilo, jenom před oltářem zářila velká svíce a napravo promítací plátno. Jak bylo avizováno na plakátku, začínalo se modlitbou bolestného růžence (v návaznosti na minulou mši pro mládež, jejímž tématem bylo ztišení se před bohoslužbou, jsme si vyzkoušeli jeden ze způsobů vnitřního zklidnění). Před každým desátkem četli mladí úryvek z Písma a krátkou modlitbu. Růženec byl doplněný projekcí obrazů k jednotlivým tajemstvím. Tak jsme v duchu mohli projít s Kristem jeho cestu z Getseman na Golgotu a uvědomit si smysl kříže jako nástroje našeho vykoupení. A také to, že jsme hříšníci a potřebujeme Boží odpuštění.

Po úvodním komentáři a chvíli ticha začala mše, kterou hudebně doprovázela schola z Vlachovic. Ve vstupní písni jsme zpívali mj. také o tom, že „láskou svou nás, Pane, pozvedáš. Křížem svým zvedáš kříž náš.“ Kříž měl přijít na řadu o chvíli později. Začali jsme znamením kříže a hned vzápětí řekl o. Karel: „Dostali jste každý papír a tužku. Během úkonu kajícnosti napište na papír svoje hříchy. Až to budete mít, běžte dozadu. Tam je kříž. Vezměte si kladivo a hřebík a lístek se svými hříchy na něj přibijte.“ Nastalo ticho, v němž každý seděl se skloněnou hlavou a psal. Potom se začaly ozývat první rány zezadu kostela. Silný moment. A možná ještě silnější okamžik nastal o chvíli později, když se při zpěvu Kyrie, eleison nesl kříž průvodem směrem k oltáři. Spolu s o. Karlem a ministranty šlo také pět zástupců z naší farnosti. Každý z nich nesl jednu svíci. Hřebíky a našimi hříchy pobitý kříž položili před oltář a bohoslužba pokračovala. Otázky, které se nám vyrojily v hlavách, zodpověděl o. Karel při promluvě:

Drazí mladí přátelé,

dnes máme přemýšlet nad úkonem kajícnosti. Procházíme mši svatou a dostali jsme se teprve k druhému bodu – k úplnému začátku mše svaté. Přicházíme na mši svatou a první, co máme udělat, je ztišit se před Bohem. To bylo minulé téma, kdy jste probírali ticho před bohoslužbou, které je velmi důležité – aby člověk zapomněl na hluk tohoto světa a ztišil se před Bohem. Proto také dnes třeba byl růženec, který měl vás a vaše duše nějakým způsobem naladit a ztišit před Bohem.

Dnes se dostáváme k tomu, že přicházíme na mši svatou a vyznáváme svoje hříchy. Kdysi mi kdosi říkal, že je to takové divné. Říkal: „Tak my přijdeme na mši svatou a místo toho, abychom se radovali, že jsme na mši svaté, tak první, co musíme dělat, je vyznávat své hříchy. První, co slyšíme od faráře, je: zamyslete se nad sebou, přiznejte svoje hříchy a upřímně jich litujte.“ Jaký má tedy význam zpytování svědomí a úkon kajícnosti při mši svaté? Proč vlastně je? Já jsem si napsal dvě slova: „divadlo“ a „láska“. Určitě jste někdy byli v divadle. Co dělá člověk, když má jít do divadla? Manžel řekne manželce: „Prosím tě, nemám tam nějakou čistou košili? A kde mám vázanku?“ Začne shánět čistou košili a vyleštěné boty, protože jde do divadla. A to samé i manželka - hledá nějaké krásné šaty a navoní se, protože jde do divadla. Když člověk jde na mši, tak by se měl připravovat podobným způsobem. Ne: „Mám čistou košili?“ Ale: „Mám čistou duši? Čisté srdce?“ Jdu se přece setkat se svým Bohem! Nezáleží na čisté košili, mikině či bundě, ale na čisté duši. To je jeden příklad, proč je dobré na začátku mše svaté očistit svou duši.

Dovolte mi ještě jeden příklad, a tím je láska. Dejme tomu, že se manželé hned ráno, když se vypravují do práce, nepohodnou. Hned ráno se kvůli něčemu pohádají a rozejdou se každý do své práce. A teď to v nich je. Přijdou zase zpátky domů a manžel si říká: „Dám manželce pusu,“ a tak se k ní hrne, ale ona mu řekne: „Ty, ale ráno…to bylo co?“ Žena to tak prožívá. Je citlivější, a když něco není v pořádku, tak vnější projevy lásky nerada přijímá. Co nám to může připomínat? Muž je veden k tomuto: „Neměl bys radši přiznat, žes ráno byl pěkně protivný a poprosit o odpuštění?“  A když to udělá a řekne: „Víš, já jsem byl nervózní, spěchal jsem. Prosím tě, tak mi to odpusť,“ najednou je ta situace úplně jiná, dostává se do úplně jiné roviny. Žena v tu chvíli může říct: „Dobře, zapomeňme na to.“ A pak ta pusa vypadá úplně jinak.

Teď si to převeďme do situace mezi námi a Bohem. Je to úplně to samé. My přijdeme do kostela a řekneme: „Bože, tak jsem tady. Za chvíli půjdu ke svatému přijímání…“ A Bůh řekne: „Víš, ale… ráno – to bylo co? Nebo včera večer…?“ A nakonec člověk může říct: „Aha, Bože. Máš pravdu. Já jsem se nezachoval dobře.“ A tady nejde o to drásat se. Nejde o to se nějakým způsobem srážet k zemi. Ale jde o to uvědomit si: „Ano, Bože, já jsem se zachoval špatně.“ Ale já se nepřibližuji k Bohu jako k někomu, kdo mě tvrdě potrestá, že jsem udělal něco špatně, ale přibližuji se k Bohu, který moje hříchy zahlazuje. To jsme slyšeli v prvním čtení: „On naše hříchy vynesl na dřevo kříže.“ Některé překlady říkají: „On je přibil na kříž.“ Proto jsme napsali svoje hříchy na papír a přibili jsme je na kříž. A teď jste slyšeli rány kladiv. Tento moment je velice užitečný – slyšet ty rány kladivem. A to ještě nic nebylo – hřeby, které držely Ježíše na kříži, byly mnohem větší. Byly to mnohem tvrdší rány, které zněly kdysi na Golgotě. My jsme přibíjeli hříchy na kříž, abychom si uvědomili, že Kristus naše hříchy přibil na dřevo kříže. Aby je zničil. To znamená, že když přicházíme k Bohu na začátku mše svaté, neříká nám: „Tak, jsi hříšník a já tě tady přibiju na kříž.“ Ale On nám říká: „Já jsem šel na kříž pro Tebe. Víš, já tě mám rád.“ Takže určitě nebylo marné, že jsme pár těch ran do kříže uhodili. Ono je to jenom gesto, ale možná, že nám to něco řeklo. Moje hříchy jsou tady přibité. A Kristus je vzal na sebe. Proto se k Bohu na začátku mše svaté přibližujeme s jakousi důvěrou a můžeme říct: „Bože, já jsem Tvou lásku zranil. A jsem tak rád, že tvoje láska se projevila tady na kříži.“

Kolem kříže máme pět svící. To je symbol pěti Kristových ran. Přibité ruce, nohy, probodlé srdce, trnová koruna. Pět Kristových ran.

Na začátku mše svaté kněz většinou říká: „Vyznávám se“. Nevadí, když tato první dvě slova neřekneme my. Protože kněz je předsedající a říká takto mnoho dalších modliteb. Všichni ostatní se připojí a říkají: „Všemohoucímu Bohu“ – to je první věc. Otvírám před Bohem své srdce. A potom komu? „…a vám všem.“ K čemu? „…že často hřeším.“  Kdo může říct, že často nehřeší? Je to pravda. Hřešíme často. A teď - čím? „Myšlením, slovy i skutky. A nekonám, co mám konat.“  I to, že neplním své povinnosti, je špatně. Protože dobro, které neudělám já, tak za mě už nikdo neudělá. Pak říkáme: „Je to má vina, má veliká vina.“ A přitom se bijeme v prsa. Toto gesto může mít dvojí význam: Buď ukazuji na sebe – je to má vina, má veliká vina. Já jsem hříšník. Druhým významem tohoto gesta je, že já zasloužím trest. Biji se, zasluhuji bití. Aby to nebylo jenom takové, že nevím, proč to dělám. Dělají to všichni, tak to dělám i já – jenom takové poklepání.

A proto prosím: „Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté.“ Hned na začátku mše svaté se obracíme k celému nebi! „I vás, bratři a sestry,“ - tam nejde o to, jestli jsou tam bratři a sestry fyzicky přítomni, ale o to, že se obracíme na celou církev! „…abyste se za mě u Boha přimlouvali.“ Zkuste na to myslet. Zkuste si uvědomit, že když pan farář říká do mikrofonu: „Prosím vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali,“ že on vás o to skutečně prosí. „Modlete se za mě, prosím vás.“ „A vy se za mě taky modlete.“ „A vy za mě…“ Není to nádhera? Hned na začátku mše svaté vytvořit takové společenství kolem oltáře, kdy se vzájemně prosíme o modlitbu a prosíme o přímluvu celé nebe?

Nesli jsme kříž a zpívali jsme Kyrie, eleison! Pane, smiluj se! Staroslověnsky Gospodi, pomiluj! Nádherná slova. Málokdo ví, že tento zpěv je chvalozpěv. On už moc nepatří do úkonu kajícnosti. To je slavnostní zpěv – slyšeli jste, jak to schola zpívala s takovou jakousi radostí. To už je oslava našeho Spasitele.

A nakonec - slyšeli jsme v evangeliu, že Pán Ježíš říká Jeruzalému: „Říkám vám: Už mě neuvidíte, dokud nepřijde doba, kdy řeknete: ,Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!‛“ A vy víte, kdy ta doba přišla – to bylo na Květnou neděli, kdy Pán Ježíš v Betfage nasedl na oslátko, sjížděl dolů a vjížděl do Jeruzaléma a oni volali: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ A tehdy Jeruzalém uviděl Pána Ježíše, jak jim to předpověděl. Pán Ježíš vjel Zlatou branou do Jeruzaléma. Ale proč tam vjel?! Aby se nechal přibít na kříž za naše hříchy! Jak je to zvláštně propojené. Pán Ježíš vjíždí do Jeruzaléma, oni ho oslavují a On tam jede umřít. Ale oni to ještě nevědí. My, když zpíváme Kyrie, eleison, tak to vidíme opačně. Zpíváme: „Pane, tys za nás zemřel na kříži a my Ti za to s obrovskou vděčností a radostí děkujeme.“ Kyrie, eleison! Jako bychom zpívali: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, protože Tys za nás umřel a Ty jsi nás spasil!“

A tak vidíme, jak je začátek mše svaté nesmírně krásný. A když ho člověk dokáže pořádně prožít – hledá čistou košili nebo spíše čisté srdce, přijde na bohoslužbu, uvědomí si hříchy, poprosí celé nebe a všechny ostatní kolem sebe: „modlete se za mě, prosím vás“, a pak oslavujeme Pána zpěvem Kyrie, eleison (Pane, smiluj se - Ty, který jsi za mě zemřel), tak je to nádherný, překrásný začátek. A tak - zkusme takto obohatit své prožívání mše svaté. A příště, až přijdete na mši svatou, můžete úkon kajícnosti prožívat mnohem krásněji a hlouběji. Ať se vám to daří. Amen.

Také přímluvy se nesly ve znamení kříže. Prosili jsme třeba za jednotu všech, kdo složili naději v Kristův kříž a za víru pochybujících a hledajících. Za to, aby se lidé naučili úctě ke kříži jako nástroji, skrze který nás Ježíš vykoupil. Abychom dokázali odpouštět těm, kdo nám ublížili, a aby se Bůh smilovával nad všemi, kdo před Něj předstupují s hlubokou lítostí.

Příští měsíc nás čekají zbylé části úvodních obřadů. Mši svatou bude tentokrát sloužit o. Jan. Nenechte si „třetí díl“ ujít!