Vybíhám z domu. Do začátku mše zbývá několik minut. Stíhám, ale jen tak-tak. A těch několik málo chvil, které zbývají do začátku mše prokecám s kamarádkou nebo kamarádem. Je toho tolik, co si nutně potřebujeme říct. Hlavou mi probíhá celá řada myšlenek. Najednou zazní varhany. Úvodní píseň, znamení kříže. A já si teprve uvědomuju, že začíná bohoslužba. Snažím se neposedné myšlenky zkrotit a soustředit se. Jde to ale těžko… Kde zůstal Bůh? Nějak jsem na Něho v tom spěchu zapomněla. Nepřipomíná ti to něco? Myslím, že podobnou situaci zažil někdy každý z nás…

Tato slova zazněla v úvodním komentáři ke mši pro mládež. Ta proběhla jako obvykle poslední pátek v měsíci v klobouckém kostele. Proběhla tradičně, ale začala docela netradičně. Před vchodem do kostela stáli dva dobrovolníci, kteří každému příchozímu zalepili pusu lepicí páskou. Už nápis na plakátku hlásal „SILENTIUM“ (tzn. TICHO), ale že to bude takto radikální ztišení, čekal málokdo. Kostel se postupně začal zaplňovat mladými se zalepenými ústy, nechápavými výrazy tváře a otazníky v očích. V kostele bylo šero, jenom na oltáři a před ním zářily svíčky. Do této atmosféry zazněly první tóny instrumentální skladby v podání scholy z Brumova, která podbarvovala úvodní komentář. Při něm bylo všem přítomným vysvětleno, že pásku na puse mají z důvodu zdůraznění významu ticha před začátkem bohoslužby. Komentář byl doplněný citátem blahoslavené Matky Terezy: "Potřebujeme nalézt Boha, a On nemůže být nalezen v hluku a neklidu. Bůh je přítel ticha. Podívejte se, jak příroda - stromy, květiny, tráva - roste v tichu; vidíte hvězdy, měsíc a slunce, jak se pohybují v tichu. Potřebujeme ticho, abychom se mohli dotknout duší."

Ano, tématem první mládežnické mše v tomto školním roce bylo „ztišení se“ jako součást přípravy na bohoslužbu. A vůbec význam mše svaté jako takové. Proč (kvůli komu) jsme vlastně přišli? Ze zvyku, kvůli kamarádům, abychom zahnali nudu? Přišli jsme s nějakými otázkami, na které hledáme odpověď? S konkrétními problémy, trápeními, které chceme Bohu nabídnout, odevzdat? S radostmi, za které chceme poděkovat? Nad těmito otázkami jsme se zamýšleli ještě před začátkem mše. Následovala modlitba, ve které jsme chtěli otevřít svá srdce, ztišit se a nabídnout Bohu všechno, co prožíváme. Myslím, že její text může být pro nás vhodný jako inspirace pro vlastní modlitbu přede mší, proto ji tady uvádím celou:

Pane Ježíši,

přicházím na mši svatou. Nechci ji prožít bezmyšlenkovitě, ze zvyku, z nudy, ale chci se setkat s Tebou. Ty mi dáváš všechno, dáváš mi sám sebe. Co Ti můžu dát já?

Nabízím Ti své schopnosti a vlastnosti, všechno, co díky Tobě jsem a co mám.

Přicházím se svými touhami, přáními, s tím nejvnitřnějším voláním mého srdce.

Přináším s sebou své radosti, všechno to, co se mi povedlo.

Přijmi prosím ale také mou slabost, nedokonalou lásku. Moji malou víru, která je někdy menší než to známé hořčičné zrníčko.

Přicházím také se svými smutky, zmatky a nejistotami. Dávám Ti svá zranění, všechny své pocity nedostatečnosti a neschopnosti. Mé pouště a duchovní vyprahlosti.

Přináším Ti svůj hřích, v srdci nesu s sebou také všechny ty, které miluju, moji rodinu a přátele.

Prosím, dej mi svého Svatého Ducha a otevřené srdce, abych pozorně naslouchala Tvému slovu a ve společenství se všemi, kteří dnes také přišli na mši svatou, přijala pozvání k Tvé hostině. Amen.

Po modlitbě následovala chvíle ticha. Naprostého ticha, které přerušilo až zazvonění zvonků jako znamení začátku mše. Všichni jsme si sundali z úst pásky a připojili se k úvodní písni. Volali jsme „Maranatha! – Pane, přijď!“. Mši sloužil o. Jan, který nás také po výzvě „Modleme se!“ vyzval k tomu, abychom ve chvíli ticha, která bude následovat, odevzdali Bohu konkrétní úmysly, se kterými na tuto mši přicházíme. A význam mše svaté, ticha a ztišení se před ní osvětlil v kázání. Nejprve se nás všech zeptal: „O co podle vás jde v křesťanském životě?“ Chvíle přemýšlení. Společnými silami jsme přišli na to, že bychom měli žít tak, abychom došli do nebe (Božího království). Následovala další otázka: „Co dělat pro to, aby Boží království už zde na zemi bylo?“ Správná odpověď:

-          modlitba (nejzákladnější věc, kterou vyzvedávala mj. sv. Terezie)

-          život v lásce (ten nám zdůrazňuje např. sv. Jan)

-          slavení eucharistie = vrchol. Bůh je nám totiž ve svátosti eucharistie nejblíž, jak vůbec může člověku být. A to bez ohledu na to, jestli v to věříme nebo nevěříme, jestli je naše srdce blízko nebo daleko! A další důležitá věc: čím více jsme na mši svatou připraveni, tím větší účinky pro náš život má. Otázka č. 3: Kde je naše srdce při slavení eucharistie?

 

Doceňujeme vůbec význam mše svaté? Pro srovnání příklad: Kolikrát jsme nadšeni z různých charismatických chval jiných církví, kde to takzvaně „žije“. Ve srovnání s tím nám naše mše může připadat „suchá“. Z chval, různých setkání apod. žijeme třeba týden. Ale jak dlouho žiju ze mše svaté? Hodinu? Dvě? A přitom z ní můžeme tolik načerpat. Jde ale o to, vynaložit trochu úsilí a snahy… Zkrátka: začít už přípravou. Na promítacím plátně se objevil obrázek tekoucí vody a kopce. Nad nimi nápis FONS et CULMEN. V překladu: pramen a vrchol. Jak otec Jan vysvětlil, eucharistie je vrcholem a pramenem života. Hledání pramene i stoupání na vrchol stojí námahu, ale zároveň stojí za to. Během následujících mší pro mladé se vydáme k prameni a budeme stoupat na vrchol. Budeme se snažit prožívat mši naplno, objevovat její hodnotu. A čerpat z ní pro svůj život.

Potom se o. Jan zastavil u významu ticha a ztišení. Připomněl 1. čtení o proroku Eliášovi, kterému se Bůh nezjevil ve vichru ani v bouři, ale v jemném vánku. Zmínil se také o lepicí pásce, kterou jsme měli na ústech přede mší. Poukázal na to, že i když jsme měli ústa zalepená, nebyli jsme možná potichu. Ztišení totiž není jenom o tom přestat mluvit. Nejde jenom o slova, ale o vnitřní zklidnění se. A jak dobře víme, ztišit se nejde na povel. Chce to trénink. V evangeliu jsme slyšeli, jak se máme modlit. Vejít do své komůrky, to znamená sestoupit do „místa“ v nás, které je oddělené od hluku vnějšího světa, do místa, ze kterého můžeme čerpat, kde dokážeme být s Bohem.

Dále jsme se dozvěděli, že i vnější slovo nás může přivádět k vnitřnímu ztišení. Toto slovo však nesmí být rozptýlené, ale naopak koncentrované. Jde třeba o modlitbu růžence přede mší svatou, adoraci, meditativní píseň.

Na závěr kázání připomenul o. Jan dvě místa ticha ve mši svaté. Nejde o odpočinek kněze „o poločase“ a „před finišem“, jak se někdy lidé mylně domnívají. Ta místa jsou moc důležitá, protože máme možnost ztišit se po přijetí Božího slova a Božího těla. Tak jsme si i my mohli po sv. přijímání vyzkoušet „velké ticho“.

Při přímluvách jsme prosili za to, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu a mohli tak konat správná životní rozhodnutí. Za to, aby lidé na celém světě uměli naslouchat svému svědomí tak, aby je tento Boží hlas v nich vedl ke správným rozhodnutím. Abychom i v dnešním hlučném moderním světě poznávali hodnotu ticha a slyšeli v něm Boží hlas, Boží volání.

Takže: úkol do příště: trénovat ztišení. Během dne si najít chvilku, kdy se pokusím zklidnit a naslouchat Bohu. Dialog totiž není jenom slovo dvou, ale také slovo jednoho nebo druhého. A k tomu, aby jeden mohl mluvit, musí druhý naslouchat. A taky přicházet na mši o několik minut dřív, abychom měli ke ztišení se prostor.

Příští měsíc si přiblížíme úvodní obřady. Kdo by se chtěl dozvědět víc o správném prožívání mše svaté, je srdečně zvaný! Myslím, že naše celoroční hledání pramene a výstup na vrchol bude stát za to.