Od všeho něco ;-)

„Blaze vám, agresivní a uřvaní, protože vy si v tomto zatraceném světě, kde by jeden druhého sežral, vymůžete alespoň něco. V lepším případě to, co chcete, a kdyby to nešlo, tak alespoň kus pozornosti, patnáct minut slávy, cenu útěchy. Lidi jsou tupé stádo, žumpa ideálů, močál, který vás táhne ke dnu. Když se nedáte, něco urvete – kus země pod sluncem, který bude jenom váš…“

Toto „antiblahoslavenství“ nebo také „ďáblovo blahoslavenství“ zaznělo před začátkem prosincové mše svaté, která tentokrát proběhla v kostele sv. Matouše ve Študlově a hudebně ji doprovázela místní schola Delfíni. Jako téma jsme zvolili heslo „Borec na konec!“, které mělo s nadsázkou ukázat, že „borec“, který je pyšný, agresivní a uřvaný a jde si bezohledně za svým, patří opravdu až na konec. „Pěkným příkladem takového borce byl třeba biblický král Herodes“, vysvětlill o. Jan, který mši sloužil. Ježíš nás ale učí něco úplně jiného: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5; 5) Možná teď namítnete: To si máme nechat všechno líbit? Nebo máme být typem člověka „mouchy snězte si mě“, sedět tiše někde v koutku a nic nedělat, abychom nic nepokazili? Tak to není. Pro správné pochopení tohoto blahoslavenství (nebo chcete-li dalšího kroku ke štěstí) musíme náš pohled trochu rozšířit a dodat slovo „pokorní“. Protože to je podstatou tichosti, o níž bude řeč.

S pokorou, tichostí a mírností má problémy každý z nás. A kdo tvrdí, že nemá, ten má problém dvojnásobný, a sice pýchu. Při úkonu kajícnosti jsme měli na připravené lístečky s obrázkem brýlí napsat větu, která se nás během prezentace nejvíce dotkla a uvědomit si, s čím konkrétně mám problém já:

Já to umím, nepotřebuju tě!

Drž hubu! Nechci tě poslouchat.

To je pěkně trapné!

Dej mi pokoj!

Ty mi můžeš…

Nepotřebuju žádné rady!

 Končím s tebou!

Už dost!

To nedáš!

Já jsem někdo!

Už to nemá cenu…

Téma tichosti a pokory nám přiblížil o. Jan v promluvě, z níž vybírám několik myšlenek:

„Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mt 11; 29)

Ježíš se také projevuje jako tichý a pokorný. Když se tam promítala ta různá slova a hesla, tak mě se nejvíc dotklo heslo „Už dost!“ Tohle často říká člověk, který je netrpělivý. A já jsem netrpělivý. Možná to tak nevypadá, ale když něco není honem, tak se naštvu. Zkusme si uvědomit, co by se stalo, kdyby si Bůh řekl „Už dost! Já už s tebou končím, člověče.“ Neslavili bychom Vánoce. Boha neodradil náš hřích, do kterého třeba pořád dokola upadáme, Boha vůbec neodradila naše slabost, to že jsme se k němu otočili zády, ale jde tak daleko, že dá to nejcennější – svého jediného Syna. A my to najdeme i v evangeliu, kde evangelista Matouš odkazuje na úryvek z Jeremiáše: „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí.“ Pokud známe evangelium, víme, že toto bylo jednání Ježíše Krista. S hříšníky a konec konců i s farizei. Nad nikým definitivně nezlomil hůl a každému z nich dal příležitost až do samotného konce. V evangeliu jsou i další známá místa, kdy se Ježíš ukazuje jako pokorný a tichý. Je to třeba scéna ve večeřadle, kdy on, pravý Bůh, Boží syn, si vezme zástěru a jde učedníkům umýt jejich smradlavé nohy. Nám to tak možná nedochází, ale v té době umývání nohou byla v první řadě práce pro otroky! Tím absolutním vrcholem, kdy se Ježíš ukazuje jako tichý a pokorný, je celé jeho utrpení. Celé pašije. Jeho křížová cesta, kdy mu plivou do tváře, kdy mu dají trnovou korunu a do ruky místo žezla klacek, kdy se mu posmívají a kdy ho přibíjejí na kříž. Všimněme si, jaká jsou poslední slova Ježíše na kříži: „Pane, nepřičítej jim tento hřích, protože oni v této chvíli vůbec nevědí, co dělají.“ To jsou základní rysy Ježíše pokorného a trpělivého.

Jak dosáhnout tichosti a pokory?

My bychom to také někdy chtěli: zvítězit nad svojí netrpělivostí, mít v sobě pravou pokoru. Ale ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že nám se to nikdy nepodaří na vlastní pěst. Můžeme se rozhodnout, že to  bude naše cvičení v morálce, ale spíše budeme zklamaní, než šťastní, že do toho dorůstáme. Je tady jediná cesta a jediný způsob, a to je také důvod, proč se Ježíš stal člověkem. Proto, abychom Ho následovali. Když s ním budeme opravdu žít jako s přítelem, budeme tak nějak automaticky objevovat jeho vlastnosti. A dokonce On sám v nás bude působit, že budeme tiší a pokorní srdcem.

Co znamená „dostanou zemi za dědictví“?

Ta dědičná zem je nebe. To nám ještě moc neříká, protože si myslíme, že nebe je ještě zadlouho nebo někde daleko. Ale tou dědičnou zemí je také každé lidské srdce. A a my to známe ze zkušeností. Získal si vás někdy člověk netrpělivý a poděšený? Myslím si, že spíše ne; že se od těchto lidí spíše držíme zpátky a nechceme s nimi ani spolupracovat nebo jim naslouchat. Lidské srdce si dokáže získat jenom ten, kdo žije a snaží se žít v pokoře.

To znamená, že nemáme toužit po velkých věcech a úspěchu?

Ježíš říká: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Je zajímavé to trochu domyslet do konce. On neříká: „Nechtějte první místa, nechtějte velké věci.“  Chtějme první místa, chtějme velké věci! Určitě máme sny a ideály a chceme dosáhnout něčeho velkého, a to je absolutně správné. Ale Ježíš nás jenom upozorňuje na to, že cesta k tomu prvenství a k té velikosti je trošku jiná, než si myslíme. Že je to právě cesta služby a cesta pokory. Evangelium neumrtvuje naši touhu po velkých věcech, po úspěchu, ale ukazuje nám jinakost cesty – ne se povyšovat, ne utlačovat, ale ponižovat se tak, aby člověk spolu s námi pozvedal sebe i ostatní. Možná známe, že to tak funguje. Když se skloníme k někomu druhému, když jsme trpěliví a pokorní, tak druhý člověk vedle nás roste. Možná to znáte vy, kdo děláte animátory nebo vedete scholu a děláte věci pro ostatní. Vedle nás může vyrůst jenom ten, komu dáme pocítit jeho důstojnost a velikost. I když je to někdy nedokonalé z naší strany, přesto to funguje.

Svatý Františku Saleský, oroduj za nás!

Každé blahoslavenství doprovází jeden svatý. Toto blahoslavenství doprovází sv. František Saleský. Možná ho moc neznáme a známe spíše řád salesiánů, který byl inspirován právě jím, protože to byl velký duchovní otec Dona Bosca. Sám František Saleský byl prý pruďas – byl netrpělivý a cvičil se právě ve ctnosti trpělivosti a laskavosti. On říká jednu moc pěknou věc: „Buďte milí, jak jen můžete. Mějte na paměti, že více much se chytí na kapku medu, než na sud octa.“

Jsem vidět, jsem slyšet, tedy JSEM. Nebo ne?!

Se ctností pokory, mírnosti, vlídnosti a milého vystupování atd. souvisí spousta věcí. Chtěl bych poukázat na jeden aktuální rozměr tohoto blahoslavenství. Kdo studujete na třeba gymplu filozofii v ZSV, už jste asi slyšeli o Descartovi, který řekl: „Cognito, ergo sum.“ = „Myslím, tedy jsem.“ Četl jsem úvahu, že tak se nahlíží na člověka. Člověk je ten, který přemýšlí, plánuje. V tom se také pozná velikost člověka – co vymyslel, co po sobě zanechal. Autor, který komentuje Descarta, říká: „Víte, dneska ale platí: ,Jsem vidět, jsem slyšet, tedy jsem.´“ Úplně bez ohledu na to, co za člověkem zůstane. Nenechme se ošálit a nepropadejme tomu klamnému dojmu, že máme důstojnost a své uplatnění, své místo a význam jenom tehdy, když jsme vidět, slyšet, když o nás každý mluví atd. S touhou být zviditelněný pracují třeba sociální sítě. Nic proti nim nemám, ale je to i jakási exhibice a potřeba být viditelný. I to, co vzniká v ústraní, o čem druhý vůbec neví, ale co je kvalitní, má obrovskou hodnotu a je to užitečnější, než být na výsluní a za nic nestát.

 „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když ale žijeme ve světle jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu.“

V závěru promluvy vysvětlil o. Jan, k čemu jsou lístečky s brýlemi, na které jsme psali při úkonu kajícnosti: Takovým zhmotněním pýchy jsou brýle, protože podstatou každé pýchy a „netichosti“ – opaku toho blahoslavenství - je, když se moje JÁ projevuje na úkor druhých: „Můj názor je lepší,“ „mé zpívání je lepší,“ „moje myšlenky jsou lepší“. A když to pozorujeme, tak toho druhého člověka odsouváme někam na druhou kolej a dáváme průchod pýše. Nezapomeňte, že pýcha to na začátku celé zavařila. „Bože, já ti nebudu sloužit. Já to dokážu líp. Já, já, já…“ To je pýcha. Vy máte na lístečcích brýle a dneska uděláme specielní obětní průvod. Neponesou se jenom dary, ale každý ponesete svůj lístek. Lístečkama zaházíte jesličky. Podívejte se přitom na Ježíška v jesličkách. Možná pak uvidíte ten obrovský rozdíl mezi velikým a přitom pokorným Bohem v Ježíši Kristu a mezi naší domnělou velikostí a pýchou. Tak vám přeji, ať dneska odhodíme tyhlety brýle a můžeme vnímat Boží světlo, které k nám přichází.