zpívá slovenská kapela Elán. My jsme si od nich tento text vypůjčili pro slogan poslední červnové (resp. červencové, protože proběhla 1. 7.) mše pro mládež.

 

V pondělí v podvečer jsme přišli v hojném počtu (určitě nás bylo přes sto) na farní zahradu, abychom poděkovali za celý školní rok, za všechny bohoslužby, kdy jsme se mohli zamýšlet nad jednotlivými přikázáními desatera.

A co s tím vším měla společného ona láska ze sloganu? Tím největším přikázáním totiž není přikázání první, druhé, třetí nebo desáté, ale je jím přikázání lásky. Tedy jakési „jedenácté“ přikázání. Bůh je Láska a Láska je věčná. Jak zpívali študlovští Delfíni, kteří celou mši doprovázeli, v písni před evangeliem: „Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví…“ 

 

V úkonu kajícnosti jsme se zamýšleli nad tím, co nám brání v tom být svatí. Protože – jak jsme slyšeli v krátkém příběhu ze života arcibiskupa Stojana, svatý není superman, který nemá chyby. U každého najdeme slabosti, problémy, se kterými bojovali, ale tito lidé byli otevření Bohu. Svatí se nestanou svatými z vlastní moci, ale jenom tehdy, když v nich žije a pracuje Bůh. Jenom Bůh je svatý a člověk se stává svatým tehdy, když v sobě nechá Boha pracovat, když se Bohu otevře. Papež Jan Pavel II. vyzval za svého pontifikátu všechny mladé, aby se zamysleli nad svatými třetího tisíciletí: „Mladí všech světadílů, nebojte se! Nemějte strach toužit po svatosti. Kdo se nestane svatým, tak svůj život zbabral, žil ho zbytečně. Totiž: Kdo může do nebe? Jenom svatý. Chceš-li skončit v nebi, musíš být svatý. Jinou šanci nemáš. I když máš chyby a věci, které nedokážeš zvládnout, jak bys chtěl, přesto jsi povolaný ke svatosti…“

 

Jak se staneme svatými? Poctivým dodržováním desatera? Nebo je za tím ještě něco víc? To jsme se dozvěděli při promluvě o. Jana. Předtím jsme slyšeli čtení z listu sv. apoštola Pavla Galaťanům (Gal 5, 13-18) o povolání každého člověka ke svobodě a úryvek z Janova evangelia, v němž se Ježíš třikrát ptá Petra, zda ho miluje (J 21, 1-19).

 

V promluvě, která následovala, řekl o. Jan:

Po celý rok jsme krok za krokem procházeli desatero Božích přikázání. Pokaždé jsme se při našich pátečních setkáních nořili do detailů jednotlivých „zastavení“. Je ale důležité, abychom pro ty jednotlivosti neztráceli základní smysl. To bude obsahem dnešní promluvy. Chtěl bych zase znovu poukázat, o čem je smysl desatera Božích přikázání ve své celistvosti. Zamyšlení jsem rozdělil do tří bodů:

 

1) Desatero a základní smysl lidského života

Co je základním smyslem lidského života?

Správná odpověď:  „Dostat se do nebe.“ Bůh nás stvořil proto, abychom jej ve svém životě poznávali, milovali, a tím si po smrti otevřeli nebe. Jinými slovy můžeme také říct, že smyslem lidského života je, abychom byli šťastní. To je smysl celého stvoření. A vy už dobře víte, že ta cesta životem je někdy docela komplikovaná. A právě proto Bůh dává desatero. Je to jakási základní orientace, abychom na cestě nezabloudili. A my jsme mohli během roku vidět, že se desatero Božích přikázání dotýká všech důležitých bodů našeho života. Desatero nám ukazuje správný vztah k Bohu, chrání vztah k rodině, chrání lidský život od počátku do samého konce. Desatero chrání také ten největší dar, který je mezi mužem a ženou – dar lásky a sexuality, chrání hodnotu pravdy, křehkost manželského života a rodiny, osobní vlastnictví, majetek.


 

2) Desatero a svoboda

Za jakých okolností dal Bůh Židům (Mojžíšovi) desatero?

Správná odpověď: „Když šli z Egypta, kde byli otroci, do Izralele - do svobody.“ Desatero Božích přikázání nás učí svobodě. Na to krásně reaguje apoštol Pavel, jak jsme mohli slyšet ve druhém čtení: „Jste povoláni ke svobodě. Ta svoboda ale není záminkou, abyste se vraceli k tomu, abyste se vraceli k prosazení sebe.“ Někdy si svobodu (a mladý člověk k tomu má sklon) vykládáme jako to, že si můžu dělat, co chci. Říká se, že svoboda je taková „cochtárna“. Ale svatý Pavel to přesně koriguje a říká: „Spíše si navzájem posluhujte láskou. Miluj bližního jako sebe. V tom je celý zákon (a tam si můžeme dosadit i slovo „desatero“) a proroci.“ Tady bych se ještě chtěl zastavit u jedné věty, ať tomu špatně nerozumíte, kdy Pavel také říká: „Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu a duch zase proti tělu.“ Ve starověku, v době, kdy sv. Pavel působil a kázal, byl rozšířený jeden blud, který potom převzaly různé sekty, a třeba se potom dívaly skrz prsty na manželství nebo na celou oblast intimity. Byla to dualita – tzn., že duch jde proti tělu. Duše je svatá, tělo hříšné. Ale takhle to v žádném případě sv. Pavel nemyslel!  Když mluví o tělu, mluví o té složce člověka  - o tom všem, co je v nás hříšné. Neznamená to, že nám Bůh dal tělo proto, aby nás pokoušel. Že je to pramen naší hříšnosti. V žádném případě. Když žijeme duchovně, nepodléháme hříchu. Jak rozumět slovu duchovně? To je Duchovně – s velkým D. Když žijeme napojeni na Ducha Svatého, nepodléháme našim žádostem a dokážeme žít podle zásad, které nám Bůh dal.


 

3) Desatero a nové přikázání lásky

Původně jsem měl v plánu, že by se přečetlo evangelium o tom, když Ježíš ve večeřadle říká před svou smrtí svým učedníkům: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“  Ale to evangelium, které zaznělo dnes, mi přijde jako naprosto klíčové, protože Ježíš tam Petrovi pokládá tu otázku: „Petře, miluješ mě?“  A víme, po jaké je to situaci. Po tom, co Petr Ježíše třikrát zapřel. Ježíš se Petra neptá: „Dodržuješ správně celý Mojžíšův zákon?“  Protože Petr věděl, že o tom to asi není. Ježíš se ptá na to nejdůležitější: „Petře, máš mě rád?“ 


 

Potom o. Jan ukázal na zvláštní kolo, které mělo uvnitř kol v místech výpletu umístěné dva balicí papíry kulatého tvaru s deseti římskými číslicemi (uspořádanými stejně jako číslice desatera I-III a IV-X) a bylo opřené o ambon.  O. Jan vyzval jednoho nedobrovolného dobrovolníka :) (Pavla), aby vzal kolo, nasedl na něj a jel. Pavel se snažil, ale kolo nějak „drhlo“, jelo pomalu a špatně. Potom o. Jan pokračoval v promluvě:

Pavel nám teď demonstroval, co je duší celého desatera. Vidíme kolo, dvě desky zákona. V rámci prvního bodu jsem říkal, že cílem života je nebe. Jsme na cestě. A Bůh nám dává výborný dopravní prostředek, abychom nezabloudili a abychom se do nebe dostali i trochu rychleji.  To je to kolo - desatero. Ale Pavlovi se moc dobře nejelo a vy, kdo sedíte tady vepředu, dobře víte, čím to bylo:  To kolo má prázdnou duši. A to my známe často ze života, že se upneme jenom na ten výkon, že nám to nejde, často se v tom plácáme, jízda je pomalá. Kdybychom kolo napumpovali, bude to jiná jízda. A to je takový, leč nedokonalý obraz toho celého duchovního smyslu, o kterém tady mluvím. Jestliže je upřímná naše láska ke Kristu, tak ani to desatero pro nás nebude něčím tvrdým. Jestliže se snažíme upřímně odpovídat na to: „Petře (a dosaďte si tam každý svoje jméno), miluješ mě?“, tak potom snadno pochopíme, že požadavek každého přikázání je odstínem této lásky, kdy láska k Bohu se má promítat v našich vztazích. A to je podstatou toho, o čem jsme se během celého roku bavili.

 

Láska v praxi 

Máme tady krásný kříž a já když jsem se chystal na promluvu, vzpomněl jsem si na jednu epizodu ze semináře. Měli jsme tam dobrého otce spirituála, byl to Adam Rucki. Když jsme k němu chodili ke zpovědi, tak nám říkal jednu věc, které se držím a chtěl bych vám ji doporučit taky:

Otec Adam se nás tehdy ptal: „Máš kříž, třeba na pokoji?“

„Jo, to má každý, to je povinná výbava v semináři.“

„A jak ho máš vysoko?“

„No, tam… někde na zdi, kam ho vicerektor pověsil…“

„Dej si ten kříž tak, abys mohl občas Kristu políbit nohy. A dělej to v každém okamžiku, když něco zvoráš. Když je nějaký hřích, se kterým bojuješ a nejde to a pak spadneš, běž za Kristem a upřímně z lásky mu polib nohy.“

 

Může nám to přijít jako úlet, trochu nasládlé. Ale co je v tom ukryté? Jaký je význam toho gesta? Je to právě evangelium, které jsme slyšeli. Ježíš se neptá, kolik bylo výher nebo proher.  On se ptá: „Miluješ mě?“ A nad touto otázkou teď ve chvíli ticha můžeme přemýšlet.

 

 

Přímluvy, které po promluvě následovaly,  byly spojené s obětním průvodem – postupně jsme přinášeli deset symbolů jednotlivých přikázání a prosili o to, abychom podle nich dokázali opravdu žít. Jako poslední, jedenáctý „symbol“, byl přinesený chléb a víno, které ukazují velikost Kristovy lásky k nám, když se nám cele dává. Prosili jsme, abychom se učili milovat tak, jako miluje Bůh nás.

 

Na závěr mše svaté jsme děkovali našim otcům (o. Karel v průběhu mše svaté zpovídal) za  duchovní doprovázení během uplynulého školního roku a podporu našich aktivit. O. Jan potom poděkoval přípravnému týmu. Ještě předtím, než začal závěrečný táborák, dostala většina z nás (na koho vyšlo :)) dárek – brožuru s názvem „Desatero – jak být šťastný po celý život“, se shrnutím jednotlivých přikázání (s myšlenkami z promluv našich kněží a otázkami z úkonů kajícnosti pro zpytování svědomí).

 

Desatero i největší přikázání (přikázání lásky) jsme zdárně probrali. Nezbývá než se snažit podle něho žít tak, abychom byli opravdu po celý život šťastní. Aby to pomyslné kolo, na kterém jedeme, nemělo prázdnou duši, ale bylo naplněné láskou a my jsme na něm zdárně dorazili do cíle naší cesty – do nebeského království.  

 

BROŽURA KE STAŽENÍ

Pokud na někoho brožura nevyšla nebo na mši pro mládež nebyl a chtěl by si ji vytisknout, najdete ji tady: desatero-komplet brozura.pdf Stačí tisknout tak, aby na jednom listu papíru byly strany 1 a 2, na druhém 3 a 4 atd. (celkem 5 listů A4) a poskládat ji tak, aby 5. přikázání bylo přesně uprostřed. ;-)