Kaplan se hroutí! Farář v Dubaji! Jak maličko stačí. Fotka, titulek. Značka – záruka kvality - „Blesk“. Možná to nevíte, ale Blesk je nejprodávanější deník v České republice. Má velký náskok před všemi ostatními tiskovinami. Když to domyslíme: Podle čeho průměrný Čech utváří svoje názory na politiky, na církev? Podle toho, co je v Blesku. Tak jste si možná mnozí z vás utvořili i názor na valaškokloboucké duchovní. Minimálně do té doby, než jste zjistili, že nejde o titulku Blesku, ale  o pozvánku na mši pro mládež. Na mši, kde jsme probírali 8. Boží přikázání. Pravdu, lež, ale nejen to…

„Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému,“ zní katechetická formule. Od třetí třídy, kdy se toto přikázání probírá, víme, že to znamená „Nelhat a mluvit pravdu“. Ale ne vždy je to takto snadné, někdy v životě  nastanou situace, kdy tápeme: Můžu lhát? Nemůžu lhát? Musím vždycky říkat pravdu? Také odpovědi na tyto otázky jsme během mše svaté hledali.

 

Také osmé přikázání chrání důležitou hodnotu, a sice vztah ke slovu, vztah k pravdě. Jaký je můj postoj k pravdě? Nad tím jsme se zamýšleli při úkonu kajícnosti. Na plátno byly postupně promítány následující výroky:

Rád/a si vymýšlím o lidech lži.

Rád/a mluvím o druhých a jejich chybách.

Často odsuzuji lidi, aniž bych znal/a důvod jejich jednání.

Mám potřebu posuzovat druhé.

Podávám o druhých nepravdivé informace.

Chovám se ke každému jinak, abych se zalíbil/a všem.

Vždy někomu něco naslibuji a pak slib nedodržím.

Křivě přísahám ve svůj prospěch.

Zamlčuji pravdu. Nemám odvahu se postavit k pravdě.

Povzbuzuji sebe a druhé ve špatném jednání.

Manipuluji ostatními ve svůj prospěch.

Nechávám sebou manipulovat (reklama).

Nehledám pravdu – nezajímám se, ale věřím všemu (bulvár).

Poté jsme si každý vzali do ruky list papíru s obrysem panáčka, kterému vycházely od úst dvě komiksové bubliny. Do jedné z nich jsme měli za úkol napsat jakési „Boží přiznání“ (na rozdíl od současného Facebookového  fenoménu ale neanonymní, podepsané) – přiznávali jsme Bohu pravdivě, které z uvedených slabostí ovládají právě nás. Poté zahrála schola z Újezda, která celou mši moc pěkně hudebně doprovázela, „Pane, smiluj se“.

První čtení nás určitě oslovilo především svým závěrem, kdy apoštol Pavel (Ef 4; 17-25) říká: „Zanechte lhaní. Každý ať říká svému bližnímu pravdu. Což nejsme jedni údy druhých?“ Jak nám později vysvětlil o. Jan: To je častý obraz sv. Pavla - církev jako tělo Kristovo, společenství věřících jako jeden organismus. Když patříme k sobě, tak si přece nelžeme. Když tvoříme jedno tělo a každý tam máme své důležité místo, tak přece nebudeme těmi, kteří se navzájem pomlouvají nebo přetvařují.

Apoštol Pavel Efezanům také napsal: „Říkám vám tedy a zapřísahám vás v Pánu, abyste se napříště nechovali jako pohané s jejich jalovými názory.“ (Otec Jan slovní spojení „jalové názory“ volně přeložil jako „kraviny“. A jak řekl, často to, co slyšíme v éteru nebo to, co krouží na internetu, jsou jalové názory, kraviny).

Po napomenutí k pravdomluvnosti jsme pak slyšeli v úryvku z evangelia Ježíšova slova o ďáblu, kdy říká, že „ďábel…když pronáší lež, mluví ze své vlastní podstaty, protože je lhář a otec lži…“ (Jan 8;43-47). Kdy se to všechno v dějinách lidstva zlomilo? Když přišel ďábel a začal Adamovi a Evě lhát. To on jim řekl: „Budete jako Bůh.“ Nalhal jim něco, co pravda není. Když lžeme, podobáme se malým ďáblíkům.

O. Jan nám 8. přikázání ještě více přiblížil během promluvy:

K ČEMU JSOU SLOVA, ŘEČ?

Tomáš Špidlík, český kardinál, napsal jednu krásnou věc, abychom pochopili, co je to lež. On říká: „Proto si musíme nejdřív uvědomit, jaký je smysl lidské komunikace, řeči. Řeč je nástroj k tomu, abychom mezi sebou dokázali komunikovat. Můžete si představit takový obraz: veliká dlouhá propast. Ta propast dělí jednoho člověka od druhého, jednu duši od druhé. A slova, která pronášíme (naše řeč),  jsou takové mosty. Tyto mosty jsou padací. My ten most můžeme spustit dolů,ale také ho vytáhnout  nahoru, takže je mezi námi zase ta obrovská propast. Skrze slova budujeme naše vztahy. Skrze slovo most spustíme nebo naopak vytáhneme. Slova a naše řeč jsou právě k tomu, abychom posilovali vzájemnou lásku a důvěru. A jestliže to, co říkáme, je neseno tímto základním úmyslem: budovat vztah, přátelství, lásku, tak je člověk pravdomluvný. Tady není potřeba mluvit o logice, gramatické správnosti, o tom, jestli je lidské slovo ve shodě vždycky s nějakou pravdou, protože víme, že jsou situace, kdy nemůžeme tento teoretický princip respektovat. Ale vždycky je důležitý ÚMYSL. Mé slovo je pro to, abych budoval vztah důvěry a lásky.“

LEŽ = SVINSTVO!

 

Filozof a etik Jan Sokol říká, že: „Lež likviduje lidskou řeč, protože smyslem lidské řeči je dobrat se nějaké pravdy. A pokud bychom si všichni začali lhát, má vůbec smysl mezi sebou mluvit?“ Na lži je odporná jedna věc - lež potřebuje důvěřivé lidi. Když vám chce někdo ublížit třeba tím, že vám dá facku, tak vás k tomu zas až tak nepotřebuje. Ale aby nás někdo mohl zranit lží, potřebuje využít naší důvěřivosti. V tom je také lež velice zákeřná a hnusná. Youcat dokonce říká, že „lež je formou násilí.“ Je to násilí, protože podkopává důvěru. A na důvěře přece stojí každé lidské společenství – ať je to vztah, ať je to rodina, farnost, obec, celá společnost.

 

Základní pojmy, které s 8. přikázáním souvisí:

POMLUVA: Víme, jaký je rozdíl mezi pomluvou a nactiutrháním? Pomluva je smyšlená nepravda o druhém, kterou navíc roztrušuju – třeba, když o někom řeknu „Ten se včera smazal pod obraz“ a přitom to vůbec není pravda. První závažná věc je, že je to něco smyšleného a druhá, že to o něm říkám bez jeho přítomnosti. Tohle je hrozná věc, protože, když se pomluva pustí do éteru, strašně těžko se bere zpátky. Tady je jasný úmysl toho člověka poškodit, nějakým způsobem ho zdiskreditovat, veřejně ponížit.

NACTIUTRHÁNÍ znamená, že sice mluvím o druhém pravdu, ale bavím se o jeho negativních vlastnostech před druhými v jeho nepřítomnosti. A tohle už je asi věc, která se dotýká tak trochu každého z nás. Každý máme právo na dobrou pověst. To je takové základní a zásadní tvrzení. Každý máme právo na to, aby o nás druzí dobře smýšleli. Bez ohledu na to, co máme za sebou, bez ohledu na to, co všechno jsme vyvedli. S tím se také váže pojem jakési „diskrétnosti“. Jeden krásný citát říká: „Všechno, co člověk říká, musí být pravda. Avšak ne všechno, co je pravda, musí člověk říkat.“  Z pomluvy a nactiutrhání  hodně těží bulvár. Všichni to známe. Stačí otevřít Seznam, kde se hlásíme do emailové schránky, a už to tam na nás bliká, že nějaká herečka někde na večírku… divoký mejdan… a tak dále. To všechno může být pravda. Ale otázka je, proč my to musíme vědět? Proč musí někdo druhý psát a veřejně říkat věci, za které by se spíš měl někdo stydět nebo věci, po kterých nám vlastně vůbec nic není.

Papež František pronesl v jedné ze svých promluv dvě celkem razantní myšlenky, velice silná slova o pomluvách, klepech, o nactiutrhání.  Jidáš zradil Ježíše. On ho doslova prodal. A papež v souvislosti s tímto evangeliem, který pojednává o Jidášově zradě, říká: „To se stává tehdy, když klepáme o druhých. V tom okamžiku pomlouváme člověka. Tím ho vlastně prodáváme. Z člověka, kterého prodáváme, děláme zboží. A s jakou lehkostí to děláme. Velmi snadno děláme totéž, co Jidáš. Nevím, proč z toho pramení jakási temná radost. Někdy začneme o druhých mluvit s chválou, náhle však přejdeme k drbům, až člověka stáhneme z kůže, oškubeme ho…“  Tohle říká papež František. A na jiném místě se zamýšlí nad křesťany prvotní církve a rozvíjí vlastnost,  kterou prvotní církev měla – jedno srdce a jedna duše. František říká, že tohle je vzor, ze kterého máme neustále čerpat, ke kterému se máme vracet. Ale co ničí tento krásný ideál? „První věcí jsou klepy“, říká papež. „Jsou to pokušení Zlého, který nechce, aby mezi nás sestoupil Duch, který vytváří pokoj, mírnost a krotkost. Proto je především zapotřebí nikoho nesoudit, protože jediný soudce je Pán.“

Pomlouvání a nactiutrhání známe asi všichni. Ve škole sedneme a netrvá dlouho a už někoho probíráme. O to horší, jestli je to třeba v nějaké schole, mezi vámi tak, jak se tady znáte. Nactiutrhání je opravdu jed našich vztahů. Tím bráníme, aby Duch Svatý mezi námi působil a něco budoval.

Švédská spisovatelka Selma  Lagerlöfová říká krásnou věc: „Nepouštěj žádné klepy, které jsi zaslechl, dokud se nepřesvědčíš, že to je pravda. A pokud by to měla být pravda, pak teprve mlč.“


FALEŠNÁ PŘÍSAHA: Je to potvrzení nějaké kladné výpovědi, kdy se člověk dovolává za svědka svého činu. Ale katechismus jasně a zřetelně říká, že tohle je smrtelný hřích, který v nás usmrcuje vztah důvěry mezi mnou a Bohem. Dovolávat se za svědka lži Boha, který je Pravda, to je opravdu něco do nebe volajícího.

MÉDIA: Víme, že dnešní svět je v rukou médií – ať je to televize, rozhlas a dneska tím nejmocnějším nástrojem je určitě internet. Jak přistupujeme k těm informacím, které čteme? Denně určitě přečteme desítky různých zpráv. Možná to jsou i zprávy bulvární. Jsem kritický k tomu, co čtu? Když se někde dohledám informace, která se mi zdá nějakým způsobem podivná, dám si tu práci, dohledám si její zdroj, srovnávám ji s něčím nebo to beru jako samozřejmost? A taky otázka: Odkud vůbec čerpáme své zprávy? Z jakých zdrojů si vytváříme obraz světa? Vy starší se třeba můžete zajímat o politiku, o názory politických stran, znovu se vracím k tématu restituce – kolik polopravd a nedořešených věcí lítá v éteru a lidé jsou z toho zmateni. A taky konkrétní věc – když píšeme své komentáře, vyjadřujeme se - víte, i tohle vytváří jakýsi obraz, světonázor člověka, který si naše komentáře přečte. Tak si dávejme opravdu velký pozor, jestli vždy ctíme pravdu.

HRANIČNÍ SITUACE

Musím vždycky mluvit pravdu? Můžu někdy zalhat? Jsou etické teorie, které říkají: „Pravda je pravda, tu musíte vždycky říct.“ Ale ono to někdy není jednoduché…


MILOSRDNÁ (zbožná) LEŽ: Co se tím myslí? Ona se lží jenom nazývá, je to „lež“ v uvozovkách. Protože na začátku jsme si řekli, že v pravdě je to, abychom budovali vztahy lásky, důvěry a přátelství. Důležitý je úmysl. My někdy neřekneme člověku úplnou pravdu  nebo ji řekneme kulantně, diplomaticky. Ale není to s úmyslem toho člověka poškodit, ublížit mu, ale je to z opačného důvodu. Třeba ho chceme uchránit šoku z přílišné pravdy, kdy se bojíme, že by to neunesl a podobně. Takže milosrdná lež ano. Ale vždycky zvažujme, jestli to naše slovo není součástí pokrytectví nebo přetvářky. Vždycky hledejme úmysl svého jednání.

PŘEDSTÍRÁNÍ, ZASTÍRÁNÍ: Situace: Dojde nečekaná návštěva. Sobota večer, pohoda a najednou zvonek: „Jé, to seš rád, že mně vidíš!?“ No, tak rádi nejsme. Co máme dělat? Někdo řekne: upřímnost nadevše: „Ty, prosímtě, teď se mi to nehodí, přijď někdy příště.“ A nebo taky můžeme říct: „To jsem rád, že tě vidím, pojď dál.“ Ale vnitřně víme, že to až tak pravda není, že toho člověka rádi nevidíme. O tom také moc pěkně píše kardinál Špidlík a používá jedno přirovnání: „Život vyžaduje, aby naše vnitřní srdce navenek bylo někdy průhledné i neprůhledné. Podle okolností. Stejně tak, jako když doma zatahujeme nebo roztahujeme záclony v okně.“ Ale zase připomíná, že rozhodující je úmysl. Je neprůhlednost, která ruší dobrý vztah. Může to být neprůhlednost z nedůvěry, ze sobectví, z toho, že jsme vypočítaví. Takže předstírání, zastírání ano, ale zase pozor na úmysl.  

POKRYTECTVÍ: Co je podstatou pokrytectví? Tam jde o to, že chci vzbudit nějaké zdání, které je v rozporu s tím, jak to skutečně je. Sv. Tomáš Akvinský se touho věcí také zabýval a říká, že snad nejhorší pokrytectví je v oblasti našich slabostí, kdy jsme na tom hodně špatně (proto, že na tom chceme být hodně špatně – něco jiného je vnitřní boj se slabostí) a na druhou stranu se chováme svatě, abychom před druhými vypadali ok. Takže pokrytectví motivováno úmyslem někoho nebo něco si získat.  

Máme mluvit pravdu i v případě, že by nás třeba vyslýchalo gestapo nebo za komunistů bezpečnost? Asi tušíme, že tady nejsme povinni říct pravdu. Protože kdybychom prozradili pravdu, tak můžeme někoho uvést do nebezpečí a velkého utrpení.

Na závěr:

Máme být svědky pravdy, a to pravdy víry. Pravdy o životě, která se zakládá na důvěře, na Ježíši Kristu. Nebuďme tedy takovými  malými ďáblíky, nebuďme dětmi ďábla, dětmi lži. Se lží nekoketujme, ale dorůstejme do toho Božího dětství. Protože Bůh je tou nejčiřejší pravdou, která nás nikdy neklame. Dobře víme, že bez pravdy se žít nedá. Ježíš řekl: Já jsem Cesta, já jsem Pravda a Život. Tak ať máme vždycky odvahu být svědky Pravdy.