Od všeho něco ;-)

„Jsi si jistý, že máš všechno? Nechybí ti nic? Jaké to je, když zjistíš, že ti chybí tvůj majetek? Ať je to mobil, kabelka, nebo jen čepice, či propiska? Jaký je to pocit, když něco ztratíš? Když ti někdo něco Tvého odcizí?“, ptal se nás hlas při úkonu kajícnosti na další z bohoslužeb pro mladé. A opravdu! Někteří z přítomných s překvapením zjistili, že byli přede mší okradeni. Odcizené věci byly přineseny před oltář. Než si ale pro ně mohli jejich majitelé přijít, položili jsme si všichni několik otázek:

1) Jaký je můj vztah k vlastnictví? Uvědomuju si, že co je moje, je moje a co je cizí, na to nemám žádné právo?

2) Používám všechny věci, které jsou mým majetkem, k dobrým účelům? Používám svůj majetek (např. mobil) k užitku? Nebo jej naopak zneužívám? Nebo se mu dokonce poddávám?

3) Nejsem závislý na svém majetku (na mobilu, počítači, televizi)? Dokážu si svůj život představit bez těchto věcí? Co je u mě na prvním místě? Čemu věnuji nejvíce svého času? Je to Bůh nebo můj majetek?

4) Když nejsem závislý na hmotných věcech, nechovám se k nim až moc lhostejně? Nepoškozuju úmyslně své nebo cizí vlastnictví?

 

A po chvíli ticha jsme v modlitbě prosili: „Pane, dej abychom si vážili majetku svého i cizího, nebyli k němu lhostejní, ani na něm závislý. Dej, abych byl k druhým štědrý a uvědomoval si hodnotu majetku.“

Také otec Karel, který mši sloužil, se přiznal, že se spolu se členy přípravného týmu pokoušel nějaké věci ukrást. A popsal nám, jak nepříjemné pocity zažíval, když měl někomu vzít jeho věc, jeho majetek. Právě o vlastnictví, majetku a respektu k majetku druhého člověka byla řeč během mše svaté, kterou hudebně doprovázela kloboucká schola.

O majetku jsme slyšeli i v liturgickém čtení z knihy Kazatel (Kaz 5; 9-11). Z Lukášova evangelia jsme si vyslechli příběh o celníku Zacheovi, který až do svého setkání s Ježíšem okrádal druhé. Jasně, „nepokradeš!“, napadlo určitě mnohé z nás. Ale sedmé Boží přikázání se nevztahuje jenom na zákaz brát někomu jeho vlastnictví. O tom jsme se přesvědčili při promluvě o. Karla:  

 

Milí mladí přátelé,

když se podíváme na sedmé Boží přikázání hlouběji, najdeme spoustu dalších věcí. My bychom mohli použít i slovo SPRAVEDLNOST. Spravedlnost dává každému to, co mu patří. A jestliže někomu patří určité věci, které nabyl, které získal, které si koupil, dostal nebo je zdědil, tak mu ty věci prostě patří – je to jeho vlastnictví a je spravedlivé, aby ho měl. To znamená, že já respektuju, že někdo něco má a podle spravedlnosti mu toto nebudu brát. Je to spravedlivé. Je to tvoje, já to respektuji.

 

Ale spravedlnost samozřejmě zasahuje i do mnoha oblastí lidského života a života vůbec na této planetě. Může zasahovat i do takových věcí jako je oblast práce, výdělku, spravedlivé odměny za práci. Sedmé Boží přikázání může zasahovat i do takových věcí jako je spravedlivé rozdělování přírodního bohatství – surovin, které nám poskytuje planeta země. A tak se můžeme nakonec dostat i k takovým věcem, jako jsou sociální otázky. Každý má právo na práci a každý má právo na spravedlivou odměnu za svou práci. Každý člověk na této planetě má právo na spravedlivé rozdělování surovin – to znamená, že je velmi špatné, když se někdo topí v blahobytu a neví, co by ještě obsadil a druhý umírá hlady. I do této oblasti zasahuje sedmé Boží přikázání – kdy si někdo přivlastňuje bohatství na úkor druhých.

 

Podívejme se na některé věci ze sedmého Božího přikázání:

EXTRÉM 1: MOJE! NEDÁM! NIKOMU!

Můžeme si položit takovou otázku: Proč neexistuje absolutní právo na soukromý majetek? To je záludná otázka. Řekli jsme, že já mám určité věci, které jsou moje a nikdo mi je nemá právo zcizovat. Ale my si můžeme také říci jednu věc: jestliže já vlastním řadu různých věcí, mám určitý majetek, tak on není absolutně můj. Dobře to vyjádřil jeden autor, Blaise Pascal, který řekl: „Mám rád peníze, protože mi dávají možnost pomáhat druhým.“ To znamená, že já mám svůj majetek, který mi byl svěřen a já s ním mohu konat dobro. Takže já přece nebudu „sedět“ na svém majetku, hamounit ho a říkat: Tohle je MOJE a NIKDO nemá právo na můj majetek! Chápeme, že to je špatné. To znamená, že já mám majetek a já cítím, že ten majetek mám proto, abych jím mohl sloužit. Příkladů bychom našli celou řadu: Já mám auto a teď bych mohl říct: To auto je moje a nikdo nemá právo se v něm vozit! Nebo: zkuste mě požádat o to, abych vám něco někam odvezl – neexistuje! To je moje auto! Chcete někam svézt? Neexistuje! A už se dostáváme k tomu, že to auto není absolutně moje. Je moje tak nějak „trošičku“.

 

EXTRÉM 2: VŠECHNO PATŘÍ VŠEM

Na druhé straně musíme odmítnout a církev odmítá tu myšlenku, kterou hlásali komunisté, že nikomu nic nepatří - všechno patří všem. To znamená, že všichni soukromí vlastníci, kteří měli fabriku, živnost, pole, traktor - všecko se jim sebralo a udělaly se národní podniky a jednotná zemědělská družstva a nikdo nic neměl. A říkalo se: ten podnik je národní, patří všem. A de facto to nepatřilo nikomu. Zemědělské družstvo – ty krávy a ta pole patřily všemu lidu a de facto nikomu. A protože to patřilo všem a vlastně nikomu, tak se o to nikdo pořádně nestaral.

 

To jsou dva extrémy. Kdy já budu říkat: toto je moje a na to mi nikdo nesáhne a stejně tak církev odmítá i tu komunistickou myšlenku, že nikdo nic nemá vlastnit a všechno bude patřit všem. My chceme hledat správné postoje k majetku.

 

…CO VŠECHNO TAM PATŘÍ?

Zkusme si přečíst z Youcatu, co všechno zahrnuje sedmé Boží přikázání. Sedmé Boží se nevztahuje pouze na krádeže, ale týká se i následujících bodů:

Zakazuje:

-          zaměstnávat pracovníky v lidsky nedůstojných podmínkách

-          nedodržovat platně uzavřené smlouvy

-          promrhat získané peníze bez ohledu na sociální závazky

-          uměle udržovat vysoké nebo naopak nízké cenové hladiny. Všimněte si, že se tam zakazuje udržovat uměle vysoké ceny za účelem zisku a odírání někoho, ale i uměle nízké ceny. Protože i uměle nízké ceny jsou nespravedlivé. Víme, co dělají čínské výrobky s uměle nízkými cenami - vytvářejí jakousi nespravedlnost.

-          ohrožovat pracovní místa svěřeným zaměstnancům  

-          uplácet a korumpovat

-          svádět podřízené k ilegální činnosti

-          odvádět špatné práce

-          požadovat nepřiměřené honoráře za práci  

-          plýtvat společným majetkem a lajdácky ho spravovat

-          padělat peníze

-          manipulovat účty a rozpočty

-          provádět daňové úniky, falšovat částky, účty a rozpočty.

Vidíte, do kolika různých oblastí proniká sedmé Boží přikázání – taková řada toho je! Všechno se to samozřejmě týká spravedlnosti či nespravedlnosti.

Každý extrém je špatný. Existují dva extrémy ve vztahu k majetku:

1)      Někdo může říci: „Já budu šetrný“ – a stane se až lakomým. Začne škrtit, příliš šetřit – „Já nikomu nic nedám, protože já jsem šetrný!“ Ale přežene to a stane se lakomým.

2)      Na druhé straně může člověk být rozhazovačný. Četl jsem nedávno na internetu, že jeden muž vyhrál v loterii 50 milionů a dneska nemá z čeho žít. Nakoupil si luxusní věci, investoval do akcií firem, které potom zkrachovaly a těch 50 milionů tak rozfofroval, že dneska už nemá vůbec nic, tak jako předtím. Nedokázal hospodařit. Tak jako marnotratný syn rozházel peníze rozmařilým životem.

To znamená – extrémní závislost na majetku a lhostejnost k majetku – obojí je škodlivé.  

 

NELEGÁLNÍ STAHOVÁNÍ OBSAHŮ Z INTERNETU A OPISOVÁNÍ

Stahování na internetu – mezi mladými je to ohromně ožehavá věc a otázka. Katechismus na to říká – a je to tvrdé: Nejenom napodobenina je krádež. Krádež duševního vlastnictví začíná opisováním ve škole. To je věc! Tam to začíná, protože já druhému kradu jeho znalosti. On to umí, já to neumím a já mu tu jeho znalost „šlohnu“. A teď: "...pokračuje to nelegálním stahováním obsahů z internetu, týká se zhotovování černých kopií včetně přeposílání pirátských kopií na nejrůznější přenosná média a sahá až po obchodování s ukradenými koncepty a myšlenkami." Tak teď budete doma mazat ze svých počítačů spoustu nelegálního softwaru… Já sám jsem přemýšlel o této otázce. Já si rád kupuji třeba cédéčka originální, mám velmi málo přepálených cédéček. Ale mrzí mě jedna věc a ta právě vede k tomu, že si to lidé stáhnou, když je ta možnost – že totiž - tady se někde na to poukazuje: „Každé převzetí cizího duševního vlastnictví vyžaduje svobodný souhlas původního vlastníka a přiměřenou odměnu.“ A já právě přemýšlím nad tou přiměřenou odměnou. A říkám si, proč musí třeba hudební cédéčko stát 500 korun? Za tu cenu si to lidi nekoupí, to si radši vypálí. Kdyby stálo dvě stovky, tak si ho možná víc lidí koupí. Přiměřená odměna za mé duševní vlastnictví – já jsem nahrál cédéčko a mám nárok na přiměřenou odměnu. Ale – budu to prodávat za přiměřenou cenu? Takže my souhlasíme s tím, že každý autor, který něco vymyslí, měl by za to mít spravedlivou odměnu. Ale kde je spravedlivá ? Pokud někdo chce hodně, pak se zase dostáváme do oblasti nespravedlnosti. To jsou citlivé věci.

 

OTÁZKA CÍRKEVNÍCH RESTITUCÍ

To je také složitá věc. Někteří lidé jsou do hluboké historie, kdy poukazují na to, že církev některé majetky získala nespravedlivě atd. Ano, jistě. To je historická věc. Další věc, která je stará teprve šedesát let: církvi to bylo ukradeno. A co bylo ukradeno, má být vráceno. A jak napsal otec arcibiskup: V otázce církevních restitucí nejde o hamounění majetku, protože my víme, že starat se o majetek, to znamená mít starosti. Jeden z rozdílů mezi kaplanem a farářem spočívá také v tom, že kaplan se nemusí starat o žádný církevní majetek. Kaplana nezajímají farní účty, sbírky, dotace, oprava kostelů, stavba pastoračního domu. To není jeho starost – to je starost faráře. Ale farář musí shánět dotace, opravovat kostely, stavět nějaké domy,  vést účetnictví, podávat daňové přiznání a spoustu dalších věcí. To znamená, že církevní restituce nám přidají starostí. Budeme se muset starat ještě o více majetku. A navíc nás stát už platit nebude. Ale v otázce církevních restitucí jde o svobodu církve. Víte, jak to bylo nedávno, když se Rusko a Ukrajina hádaly o cenu ropy. Ukrajinci tehdy udělali jednu věc – utáhli kohoutky a Slováci, Češi, Poláci a Maďaři byli najednou bez ropy – a problém byl na světě. A tak nějak to mohl dělat za komunistů stát. Když se mu církev nelíbila, přitáhl finanční kohoutky, aby nás podusil. Takže je to otázka svobody církve – církev chce být svobodná, nezávislá na státu.

 

KAPESNÉ A HOSPODAŘENÍ S PENĚZI

Každý z vás dostává nějaké peníze, se kterými může hospodařit a koupit si za ně cokoli, takže se učíte hospodařit s penězi. A je to dobře. Zas je to otázka: Mám určité množství peněz – co s nimi udělám? Můžu si koupit hlouposti, věci škodlivé, ale můžu s těmi penězi udělat i kousíček dobra.

 

SÁZKY, HAZARDNÍ HRY, SPEKULACE NA BURZE

Katechismus mluví o spekulaci na burze takto: „Křesťan může spekulovat na burze, pokud se pohybuje v rámci běžných zvyků, moudře nakládá s vlastními nebo svěřenými penězi a neproviní se proti ostatním morálním přikázáním.“  Nemůžu ohrozit svou rodinu nebo své akcionáře tím, že budu hazardně spekulovat na burze, a samozřejmě se mám vystříhat nečestných a nečistých věcí, jako například střet zájmů. Co se týká sázek a hazardu - tam je to horší. Protože víme, že mnoho lidí prosází spoustu peněz a trpí tím rodina. To znamená – stává se to nespravedlivým a je tam i možnost stát se závislým na hazardu. Někteří lidé dokážou do hracích automatů naházet celou výplatu. Katechismus říká, že „sázení a hráčství je nemorální a nebezpečné, když tím hráč ohrožuje svou hmotnou existenci a ještě horší, když tím ohrožuje existenci a životní potřeby rodiny.“    

 

VANDALISMUS, SPREJERSTVÍ, ÚMYSLNÉ POŠKOZOVÁNÍ

Když probírám s dětmi v náboženství sedmé přikázání, tak tam máme otázku: Komu patří to, co nikomu nepatří? Uvádím dětem příklad – lavička v parku. Ta nepatří konkrétnímu člověku. Ale já ji nebudu poškozovat, protože slouží všem. Každý si na ni může sednout. Je to společný majetek. Sprejer může počmárat všechno možné a to je vandalismus, protože je to poškozování určité věci, která mně nepatří a nebo která mně dokonce nějakým způsobem patří (třeba železniční vagón – já v něm klidně můžu jet, takže jsem si vlastně počmáral svůj vlastní dopravní prostředek).

 

SOCIÁLNÍ NAUKA CÍRKVE

Papež Lev XIII. už na konci 19. století napsal první sociální encykliku, která se jmenovala Rerum Novarum (Nové věci), protože začala průmyslová revoluce. Vznikaly fabriky, dělníci, zaměstnavatelé, továrníci. A najednou se objevila nespravedlnost a církev se k tomu hned začala vyjadřovat. Po sto letech napsal Jan Pavel II. encykliku Centesimus Annus. Mezi tím jich bylo víc. To znamená: Církev má starost o to, aby majetek byl rovnoměrně, spravedlivě a správně rozdělován. To je ideál. Samozřejmě víme, že ideál nejde nikdy úplně naplnit, ale církev se o to snaží. Proto také má spoustu charitativních projektů, kde se snaží pomáhat tam, kde to lidé nejvíce potřebují, kde trpí chudobou, kde se výrazně projevuje nespravedlivé rozdělení majetku.

 

KOUPÍME KOZU!

Když jsem říkal, co bychom mohli s tou trochou peněz, které máme po kapsách, udělat, tak třeba koupíme kozu. Představte si, co se dá udělat. Je to přes organizaci Člověk v tísni nebo Arcidiecézní charitu v Praze. My za devět set korun můžeme koupit kozu nějaké chudé rodině v Africe. Ta koza je veliké bohatství, protože živá a zdravá koza znamená pro tuto rodinu čerstvé mléko a zdroj příjmů. Každý rok má kůzlata, takže z jedné darované kozy je za pár let stádo, které uživí celou rodinu.

Kdo chcete, můžete přispět malým finančním obnosem na chudou rodinu v Africe. (Nakonec jsme při sbírce vybrali „kozu a půl“ :), takže s přispěním fary koupíme kozy dvě).

 

Ukončím toto ohlédnutí za mládežnickou mší závěrečnými slovy o. Karla: „Snažme se poctivě hospodařit se svým majetkem a mít veliký respekt k majetku druhého. Snažme se být spravedliví. Ať se nám to s Boží pomocí daří.“