Nikdo si nemůže vybrat své rodiče ani rodinu, do které se narodí. Ale jak říká Hospodin skrze Mojžíše: "Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh." (Ex 20; 12) A svatý Pavel v listě Efezským píše: "Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. Cti otce svého i matku svou je přece jediné přikázání, které má zaslíbení; aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi." (Ef 6;1-3) Tato slova zazněla v úvodním komentáři před začátkem mše pro mládež, kterou ve vánočním oktávu sloužil otec Jan a hudebně doprovázeli Delfíni ze Študlova.

Během našeho povídání o desateru jsme se dostali ke čtvrtému přikázání. Když se podíváme na desky desatera, je čtvrté přikázání napsáno na desce druhé. To znamená, že jsme opustili to, o co se máme snažit ve vztahu k Bohu, a teď se naše pozornost při mládežnických mších zaměřuje na vztahy k lidem.

Hlavním tématem mše byl vztah „já a rodič“ – „dítě a rodič“ (i když pod čtvrté přikázání spadají všichni, kteří nás v životě doprovázejí – korigují svojí autoritou, něco dobrého do našeho života vnášejí atd.).

 

Součástí úkonu kajícnosti bylo (na plátně promítnuté) svědectví mladého člověka, který vycestoval na rok do Ameriky, aby si až tam uvědomil hodnotu své rodiny a toho, co pro něj rodiče dělají. Předtím byly vztahy v jeho rodině špatné, ale teprve s odstupem dokázal řadu věcí docenit. Také my jsme dostali za úkol zamyslet se nad tím, co nejvíce brání dobrému vztahu mezi námi a rodiči. Dostali jsme na výběr z pěti slov:

 

NEPOCHOPENÍ

NEDŮVĚRA

LHOSTEJNOST

BUZERACE

ODSTUP

 

Tato slova byla napsána na barevných lístcích, které byly přišpendlené v presbytáři na velkých papírových siluetách rodičů. Každý z nás přišel před oltář a vzal si lístek se slovem, které se jej nejvíce dotklo. Potom pokračoval úkon kajícnosti následovaný zpěvy „Pane, smiluj se“ a „Sláva na výsostech Bohu“.

 

V prvním čtení z knihy Sírachovcovy zazněla například věta: „Kdo ctí otce, dočká se odpuštění svých hříchů, a kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.“ Trochu zmást nás mohla slova z Matoušova evangeliaKdo miluje otce a matku více nežli mnenení mne hoden.“ Ta ale vysvětlil otec Jan při promluvě, z níž vybírám:

První z těch sedmi přikázání k bližním je právě přikázání „Ctít svého otce i matku“. Už i naši předkové, třeba Sírachovec, jak jsme to slyšeli, nebo Mojžíš, který inspirován Bohem dal dohromady desatero, moc dobře věděli to, na co teď přicházejí různí pedagogové a psychologové: že správný vztah k rodičům je tím nejlepším předpokladem pro kvalitu budoucího života. Jestliže se naruší nějaké pouto, nějaký vztah, v dětství něco nefunguje, tak si to celý život neseme s sebou, a to nejen ve vztazích. Štěstí člověka je opravdu založeno na těch prvotních vztazích, které má. Tím podstatným a určujícím od okamžiku, kdy přijdeme na tento svět, je právě vztah k našim rodičům.

Ve věku, kdy procházíme tou velkou změnou, procesem utváření dospělého člověka, bývají naše vztahy nejednou pěknou krizovkou. To vím dobře já, protože to není tak dlouho, co jsem byl v období dospívání, a víte to také vy, kteří se teď v této etapě života nacházíte. Ostřejší výměna názorů, sem tam prásknete dveřmi a nebo také rodiče, zákopová válka, která se vede z úkrytu a bezpečí vašeho pokoje a třeba trvá i několik týdnů, nesmyslné a trapné poznámky našich rodičů, jako by jejich názory byly z jiné planety. V  tomto napětí nemusíme hned vidět nějakou zásadní krizi, ono to je totiž do jisté míry naprosto přirozené. A také by asi něco bylo v nepořádku, kdyby takové kolize nenastávaly. Totiž – doba, kdy se z nás stávají dospělí lidé, je dobou hledání a utváření vlastní identity. A je naprosto přirozené, že se vymezujeme právě k rodičům, k těm autoritám, které máme kolem sebe. Mladý člověk nesouhlasí, ptá se, jestli se chce ztotožnit, jestli chce mít tuto vlastnost nebo ne. A tak rodiče, to je i útěcha pro vás, že takové to bouřlivé a hlasité období není nic proti vám, ale je to spíš jakýmsi odrazem toho, co v sobě mladý člověk prožívá. Na jednu stranu ještě chceme být dětmi, ale ta druhá půlka už nás volá, abychom našli sami sebe. Abychom se stali dospělými, abychom vzali život do svých rukou, abychom určovali ty svoje zítřky. A tak nejednou se stává to, že jsme k rodičům velice kritičtí, že se vymezujeme k jejich stylu a že nám dost věcí z jejich života přijde trapné a nepochopitelné. A právě do tohoto stavu, ve kterém jsme nebo prožíváme jeho dozvuky, zaznívá to dnešní Boží slovo „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“ Jak zaznělo v úvodu, je to jediné přikázání z desatera, které má za sebou veliký příslib.  Tvůj vztah k rodině, k rodičům a lidem, s kterými žiješ, to je hlavní příčinou štěstí tvého života.

Co znamená slůvko „cti“? Je to archaické slovo, dneska už pro nás možná vzdálené a nevíme přesně, co si pod tím představit. Jestli se máme rodičům klanět každé ráno, když je potkáme, okuřovat, nosit dary,…? :) Slovo „ctít“ znamená „mít druhého v úctě“. Tak, to jsme si moc nepomohli. :) Co znamená „mít v úctě“? Je to Bohem žádaný postoj, do kterého se vlévá několik postojů a snah dílčích: Takovým prvním krokem, abychom vůbec někoho mohli ctít a mít k němu úctu, je potřeba mít vědomí hodnoty a velikosti toho člověka. Z toho potom může vyjít další důležitý postoj, a tím je vděčnost. Do úcty také spadá snaha o upřímnou lásku. A úctu se také nemáme bát projevovat v naší modlitbě. Pojďme se na ty jednotlivé dílčí momenty podívat:

Uvědomit si hodnotu toho, kdo vedle mě je, konkrétně: rodiče.  Už jste někdy přemýšleli o tom, co pro nás rodiče v životě udělali a stále dělají? Jejich nejzásadnějším počinem bylo to, že nás utvořili, dali nám dar života. Byl jsem Bohem pozván a rodiče se stali nástroji v Božích rukou, abych mohl nést radosti, štěstí, ale i bolesti mého života. Jsem na světě. Kdo jste vyrůstali po boku většího množství sourozenců nebo máte doma nějaké špunty, tak víte, že je to obrovská dřina, než rodiče z toho nemluvněte vypiplají solidního člověka, jako jste třeba vy. Když se podíváme jenom na ty materiální věci: kde končí drtivá většina výplat vašich rodičů? To nejsou oni sami, ale jste to především vy. To je taky docela dobré si uvědomit, že ta práce, kterou dělají a třeba z ní nejsou stokrát nadšení a není to smysl jejich života, tak veškerý výtěžek, kapitál, končí u vás. Ve věcech, které jsou naprosto samozřejmé, ale kdyby nebyly, taky by se vám asi žilo hodně špatně: oblečení, svačina, oběd, to, že můžete o prázdninách jet na tábor, něco si užít, koupit atd. Vedle toho života přirozeného nám také rodiče předali snad možná krásnější dar, a to je dar víry. Vy dobře víte ze školy, že ne každý z vašich vrstevníků je věřící a má dar poznání – znát Boha a Ježíše. Vědomí hodnoty není jen v tom, co ten druhý dělá, v čem je jeho přínos, ale také, kdo sám ten člověk je, kým je. Už jste někdy přemýšleli o tom, kdo je vlastně ten můj rodič, můj táta a máma? Jaké že to má vlastnosti? Nezapomínejme na to, že také naši rodiče jsou lidmi se svojí minulostí. Že také oni si prošli nějakým vzorcem rodiny, ať úspěšným nebo neúspěšným. Že moji rodiče jsou lidmi, kteří mají dobré vlastnosti, ale že to jsou také lidé, kteří bojují se svojí slabostí, s hříchem, s tím, co znám právě ze svého života. A také nezapomínejme na to, že rodiče jsou vždy manželem nebo manželkou. Pro ně není nejdůležitější vztah k nám, k dětem, ale k sobě navzájem. To s sebou přináší často i nejednu komplikaci. Ale snad to nejdůležitější je to, že můj rodič je ten, kdo mě má rád, kdo má o mě strach, ten, jehož největším přáním je, abych prožil šťastný a naplněný život.

 

Teď se pojďme podívat na vděčnost. Když tohle všechno víme nebo když o tom začneme přemýšlet, tak v tom ideálním případě si řekneme: Co teď s tím dělat? Jak bych mohl rodičům projevit, že si toho vážím? Můžete jim třeba koupit pěkný dar nebo jim něco napsat, ale já bych se klonil k té možnosti úplně obyčejné a všední, která nám často utíká. Snažme se právě o to, abychom rodičům snižovali tu jejich námahu, kterou mají s rodinným životem a nejednou s námi. Tím zcela obyčejným „pomáhat“. A zase třeba takový bod pro zpytování svědomí: Jaká je ta moje pomoc doma? Já sdílím dobra, která plynou z rodinného života, a není jich málo. Tak teď je řada na mně, abych svým přístupem něco vnesl do rodiny, ve které jsem.

Dalším momentem, který souvisí s vděčností, je poslušnost. Ale ne poslušnost v tom slova smyslu, co si většinou představíme - „buzerace“, že rodiče něco říkají a my to musíme slepě dělat. Poslušnost spíš ve smyslu schopnosti naslouchat.  To si také uvědomme, že rodiče jsou o třicet, čtyřicet let starší než my, že oni už uběhli docela podstatnou část dráhy života a že  jejich rady mají co říct. Chtějme rodičům naslouchat.

Vděčnost projevíme krásně také tím, že nebudeme šetřit slovem „díky“. Děkujme i za to celkem obyčejné, co máme. Hodně chodíme po nemocných a největší bolestí těch starých lidí, co třeba doma jenom leží, bývá to, že jejich vlastní děcka si na ně neudělají čas nebo velice málo. Oni to se to vždycky snaží nějak omluvit – říkají: „oni toho mají hodně“, ale je vidět, že by byli hrozně rádi, kdyby za nimi ty děti přišly. Kdyby jim darovaly kus svého života aspoň v té hodině týdně. Až přijde čas oplácet dobro, tak se toho nebojme, a to zcela zákonitě nastane. Až naši rodiče onemocní, třeba dříve, než si myslíme. A to je ta pravá příležitost splácet kapku za kapkou lásku, kterou nám dali.

 

Co také patří do slova „ctít“, je láska. O tom, co je láska a jaké má projevy, se docela těžko mluví. Proto jsem si tady našel ten známý úryvek, který znáte třeba ze svateb – velepíseň lásky. Je zajímavé si to dosadit do tématu „mé aktivity v rodině – k rodičům, k sourozencům, k těm se kterýma žiju v baráku.“ Já vám vyčtu pár vlastností lásky, jak říká svatý Pavel a zkusím to trochu přeformulovat: „Ke svým rodičům buď trpělivý. Ke svým rodičům buď ochotný. Nezáviď, nevychloubej se, nenadýmej se. Svým rodičům nedělej, co se nesluší, doma nehledej jenom svůj prospěch, nerozčiluj se, nic nezazlívej, neraduj se, když se doma děje nějaká nespravedlnost, měj radost, když se mluví pravda. Věř, měj naději, všechno omlouvej. Nikdy nezapomínej.“ Je zajímavé, k čemu nás vybízí láska.

 

A poslední věc, když přemýšlíme o tom, co znamená ctít, je modlitba. Ve vztahu  k rodičům (a my víme o těch zdarech, nezdarech, problémech) všechno s velikou důvěrou předkládat Bohu. S tímto posledním bodem velice úzce souvisí dnešní evangelium. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden.“ Jak to Ježíš myslí? To nemám milovat své rodiče, když víme, že nám to desatero přikazuje? Ježíš nás nechce odvádět od těch nejkrásnějších vztahů v naší rodině. Ale připomíná nám, že je ještě daleko důležitější vztah, a to je právě vztah k Němu. Vztah Mistra a jeho učedníka. A to je na tom to nejdůležitější. Mějme v sobě to přesvědčení, že pokud budeme v první řadě usilovat o důvěrné přátelství ke Kristu, tím bude také vyzrávat naše kvalita vztahů. Protože my se tím učíme od Ježíše žít dobrý život. Tak to dnešní evangelium rozhodně není ochuzením, ale je to cesta k dokonalosti.

O vztazích k rodičům, prarodičům a sourozencům, by šlo mluvit ještě dlouho. Chtěl bych ale toto téma zakončit takovým „desaterem“. Není to desatero Božích přikázání, ale jakési krátké teze, které si můžeme odnést z toho dnešního setkání:

1) I přesto, že nám někdy rodiče připadají trapní, mějme přesvědčení, že to s námi myslí dobře.

2) Rodiče nám dali celý náš život, začněme ho už dnes po kouskách vracet.

3) Nebojme se s rodiči komunikovat. Je zajímá, jak si vedeme ve svém životě.

4) Dávejme rodičům svůj čas. Oni chtějí být s námi.

5) Chovejme se k rodičům tak, jak chceme, aby se jednou naše děti chovaly k nám.

6) Rodiče už vědí, o čem je život. Tak neváhejme si jít za nimi pro radu.

7) Nejvíce potěším rodiče, když budu vést dobrý život.

8) Za své rodiče Bohu děkujme a s důvěrou přednášejme své prosby.

9) Rodiče nejsou supermani. Také mají právo dělat chyby.

10) Neustále mějme sílu odpouštět.

    

O dobré vztahy v rodinách jsme prosili v modlitbě přímluv. Ještě před obětním průvodem jsme byli vyzváni k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jaké dobré vlastnosti mají naši rodiče, proč je máme v úctě. Potom jsme to napsali na zadní stranu lístku, který jsme si vzali při úkonu kajícnosti a ten vložili do košíku v zadní části kostela. Košík s lístky byl přinesený v obětním průvodu spolu s obětními dary jako znamení díků za naše rodiče a odevzdání našich vztahů v rodině Bohu.

 

Na závěr mše svaté nám ještě o. Jan položil otázku: „Víte, co znamená zkratka PPMM?“ Správná odpověď, kterou se prý učí třeťáci, když probírají čtvrté přikázání, zní: POSPOUCHAT, POMÁHAT, MODLIT SE, MÍT RÁD. V těchto slovech je obsaženo to, oč bychom se měli ve vztahu k našim rodičům a příbuzným snažit. Tak ať se nám to daří.